PÍSEŇ PONOCNÉHO

Tak jenom hezky tiše – od výčepu dále!

Jsou okenice staré pevně zavřené!

Ať kvasí si tam v dusném, zachmuřeném sále,

až mrzutý je šenkýř zrána vyžene.

Tak jenom tiše dál! A ozvěnou mých kroků

mlčení ulic volný tok svůj článkuje...

A dál noc přede táhlou, tišivou tu sloku –

vše zakleto jak na dně moří v spánku je.

Ty ruce klesly všecky – mozolné i jemné,

jež bolestí neb pýchou svojí tuhnuly,

a oči usnuly, ty sivé, šedé, temné,

i pohrdavé modré oči usnuly.

Tak napadlo to na nás, blažené a smírné,

nic nebouří se, nelká, nic se nechvěje;

jak by z té výše nebes nedozírné

na celý svět se snesly míru závěje.

Ó obraze, jež černým hedvábím jsi vyšit

a starým stříbrem bledým v šerý aksamit,

křiklavé tóny dovedl jsi ztišit

a tisíc odstínů té jedné, měkké barvy slít.

Tak jenom tiše, tiše, – dokud kouzlo jímá

to království mé krásné – pánem jsem těch niv,

než přijde zase den a vzbudí vše, co dřímá,

pak z krále bude otrok – jako býval dřív.