Píseň ponocného.

Blahý, kdo dle povolání

Slouží Bohu, vlasti své!

Zde ho čest, tam smilování

Milostivě k sobě z’ve.

Blahá vlast, kde povinností tíže

Věrně nese sluha jako kníže.

Tamť spí věčně hřích a vina.

„Chval každý duch Hospodina!“

V sladkých snech teď odpočívá

Tělo, které zmořil den;

Neb kdo leže v lůžku zívá,

Hříchem snad si zahnal sen.

Tichý sen, kde srdce tíše bije,

Mysl z hvězd si ve snu věnce vije,

Těm tě přeji hlasným rohem:

„Spěte, bratří! s Pánem Bohem!“

Právo dobré i zlé mívá

Černým rouchem krytá noc.

Nebe, peklo rozesívá

Mezi lidstvo svoji moc.

Kdo se ve tmě rouhá statkům, lásce,

Opustí ho želem anjel strážce:

Hněváť nebe každá vina,

„Chval každý duch Hospodina!“

Teď spí také lež a váda;

Jen při lampě mudrc bdí.

Nejspíš že se s Bohem hádá; –

Když již v světě všecko ví. –

Jak se lekám, když kde světlo vidím!

Pročež bdícím zpěv svůj takto řídím:

„Opatrujte světlo, oheň;

Ať žádnému není škoden.“

Měsíc bledne, hvězdy hasnou,

Brzyť vstoupí slunce zář.

Vstaňte bratří! myslí jasnou,

V práci broďte svoji tvář.

Nebude vždy nebe dne nám přáti;

Jednou budem dlouho, dlouho spáti;

Míl pak zazní hlas nám rohem:

„Spěte věčně s Pánem Bohem!“