PÍSEŇ POUTNÍKOVA

Čeho zde hledáš, srdce toulavé,

čeho zde hledáš?

Lodičko vratká, ztratilas veslo své,

v příboji vln se zvedáš,

jak polapený pták

křídly biješ

od prachu země až do oblak.

Svou vlastní krví žiješ,

své vlastní hoře piješ...

Zda tesknící mé srdce, víš

o tisíci a tisíci

svých bratří, jimž ty rozumíš?

Jsou siné noci, truchlící

nad lidským hříchem,

jenž mrská tě cynickým smíchem...

Zle rudá světla planou –

a ty, svou touhu věznící

v přístěnku tichém,

v pekelné zbroji

lidské – přelidské masky,

vcházíš teď ohnivou branou

pokoření a utrpení

po hrozném boji

do pekla lásky.

A v této chvíli

nic ti již strašno není.

Jsi opět svůj a plný síly,

víš: vše je zápas! Vykoupení

z malosti dnů, z tesknoty nocí

jen tvrdé srdce dá.

Jak těžké kyvadlo se’s zastavilo,

srdce toulavé.

V svůj plen tě zapřádá

láska!

Teď žiješ z její moci,

pevně tě svírá v malé ruce své,

neb skrze ni se’s vykoupilo!

Nejsi již vratké, ani teskné,

raduj se s radujícími!

Číš’ zvučná nechť o číš’ třeskne,

rty volajícími

vášnivě nejtěžší tajemství života,

zpečetíme svou sudbu.

Je kolem nás pozemská temnota –

my slyšíme nebes hudbu.