Píseň poutníkova

Že bránu jsi mi otevřela

ze šera v život, kde se skvěla

úroda lásky uzardělá,

bůh ti požehnej!

A já jsem vešel, smál se, kvílil,

já všemu věřil, vždy se zmýlil

a mnohdy jsem div nezešílil,

bůh tě zatrať!

Za sladké plody stromu tvého,

zář okamžiku upřímného,

za něhu po dnech bludu zlého,

bůh ti požehnej!

Však za to, že jsi pokořila

vždy znova lásku, která pila

s tvé dlaně, holubice bílá,

bůh tě zatrať!

U tebe měl jsem sladké zdání

o lásce, která do skonání

přes hoře světa květ svůj chrání,

bůh ti požehnej!

Že však jsi stokrát odkopla ji

jak s cesty kámen, a že v taji

tě přece musím milovati,

bůh tě zatrať!