PÍSEŇ POZDNÍHO LĚTA

Přilétlo kdysi v štědré chvíli,

úsměv i náruč plaché víly,

hory a srdce rozkvétaly

v jeho polibku.

Červnové noci očarovalo,

mateřskou něhu rozdělovalo

všude, kde klíčil zázrak malý,

v hnízda, v kolíbku.

A dnes – dnes touží s vlaštovkami

přes moře, moře za horami,

k daleké pouti už se zdobí

květem podletí.

Úsměvu nevěř! Na rozloučenou

tváří se sladkou, mámivou ženou –

a dá jen astry na tvé hroby,

nežli odletí...