PÍSEŇ PRÁCE.

V kovárně setmělé

zvoní to vesele,

perlíky hřímají

do tvrdé ocele.

A jizba čadivá

hromem se ozývá,

že dech se zatají

při ráně kladiva.

Ruch, jenž kol burácí,

v souzvuku splývá

s písní, již při práci

kovář si zpívá:

„Práce, toť odvěká

sudba je člověka,

a muž – ten ničeho

v světě se neleká.

Zbyl jsi mi k pomoci

perlíku, po otci –

od rána bílého

zni mi až do noci!

Budiž mi ochranou

v trudu a stesku,

rána spěj za ranou

v hromovém třesku!

V ranním zni zášeru

lomoz tvých úderů,

zvuč, když kraj temnota

zahalí k večeru.

V mohutném hřímání

děcku zni do hraní,

uč je znát života

budoucí poslání.

Ženě když nad hlavou

starost se snáší,

potěš ji písní svou

o lásce naší.

Nechať jen slyší tě,

ať zví, již v úsvitě,

v potu že pracuji

pro ni a pro dítě.

Vírou je zkonejši,

z práce své někdejší

že snad jim ukuji

budoucnost šťastnější.

Modli se ranami:

na pouti světem

nechať bůh žehná mi

i mojim dětem!

Práce a pokroku,

stůj nám vždy po boku,

rameno síliž nám

nadšením proroků.

Vtiskni nám do dlaně

kladivo k obraně,

povznes je k výšinám

mohutné ku ráně!

Ať aspoň do hrobu

zazní k nám jednou,

že nad svou porobu

děti se zvednou!“