Píseň pramene.

Ke zdroji chodím den co den.

Jeho píseň mi schází v Písních tvorů,

chci ji odposlouchat.

Den i noc tryská jeho proud

do nádržky omšené, perlí se a zpívá.

Zpívá o věčném mládí,

o nevyčerpatelné síle,

o hlubinách země a výšinách nebes,

o mořích modrých a bílých mračnech,

o neúnavném žilobití vod.

Vždy jasný, vždy čerstvý,

vždy šumivý a zpěvný –

v dobrém rozmaru.

Přijde zpěvák – napojí ho,

přijde ptáče – pokřísí je,

přijde princ – a občerství ho,

přijde žebrák – dá mu pít.

A já mu po dny naslouchám

a marně v číš ucha chytám

jeho rytmus a rým,

nekonečnou melodii.

Chtěl bych pět po něm –

a žvatlám jako děcko.

A smuten odcházívám a v duchu si pravím:

Ó prameni, kdybych měl věčné tvé mládí,

tvou neznavnou sílu, tvůj nezmarný humor

a rosnou tvou svěžesť,

abych moh napájet žíznivý svět!

A za mnou zurčí a klokotá pramen:

Nebuď smuten a zpívej jak já!

Věř v poslání svoje, v ukrytou sílu tvůrčí

a v život věčný!

Amen.