PÍSEŇ PRO SPOKOJENÉ S MÁLEM

Člověk je překrásný, rozumný tvor.

Ale smutný v svém běsnícím pudu dravém,

nedosytné zvíře v pružném skoku,

cítí-li kořist v zabíjení hravém.

Stále krutější je.

Vymýšlí strašnější smrti ničení hromadné,

potupnější konce, kam střela dopadne,

porážek hanbu a vyhnanství galeje.

Civilisací uchvácen

točí se vírem záhuby potměšilým

sražen zlou mocí, pod práh dolů, dolů,

tam, kde se vraždí, kde z kořene vyvrácen

vítěz i poražený,

válí se s nevinnou krví spolu,

plamenem pomsty doutnavým a zlým.

Vy a vy a vy,

kteří tu zbýváte v světě pro práci a klid,

stále nešťastni

nějakou touhou, jež po žití plnějším churaví,

po blahu, po pokoji jste věčně práhnoucí lid,

nešťastný tam, kde postavil se k práci

v městech šedivých, na poli,

v továrnách zakouřených:

neměli byste tak bezmocně v resignaci

nikdy už do boje vyhnáni být!

Nevím, proč tedy chcete

utéci všichni z fabriky zakouřené,

z města, kde přece jak símě se v poli uchytnete,

z drobných a teplých dílen,

na oknech břečťan kde, fuksie,

v kleci kde ptáče tiká, oči zamhouřené,

chytře si pomrkuje, co každý z vás ještě pilen

práci svou smolí a přec jen šťastný je

v blízkosti ženy a dítěte.

Veliké štěstí často z mála vykvete.

S radostí svou a žalem

pracovníci, se spokojte se šťastným málem,

ale nechoďte vraždit, abyste měli více,

nebo víc vyzískali těm, kdož vás jak pijavice

ssají a ssáli

vědouce, že jste jim jednou v své slabosti

pomohli za černé noci

o vraždách rozhodovat,

šíleně mrhat životy, běsnit svou mocí

a krev svou i svých mrtvých jim dali.