Píseň první. Máří Majdaleny krása, rozkošnost a marnost.

Hodnoli jest zpívat kruté války a bouřlivé reky,

Jenž mečem plenili svět, lid po všeliké věky,

Hodno také zpívat bude jednu dívčicy svatou,

Válčila y ona též – ale ne pro korunu zlatou;

Ne, jsouc rozkošná, by nabyla více milenců,

Nébrž aby dobyla věčných v nebi růžových věnců.

Víte již před, že míním tu v písmích vznešenou ženu,

Zbožnému dávno světu známou Máří Majdalenu.

Známou y pro její v nezřízené lásce kochání,

Y potom pro čistou její lásku a hořké pokání.

Blíž Jeruzaléma, slavného v zákoně jména,

Ležela Betanye, již taková krášlila žena.

Betanye bylo syc skrovničké a sprosté městečko,

Majdalon však se tu stkvěl, hrad tento okrašloval všecko.

Betanyi zhlídna, budeš mnít, žes v ztraceném ráji,

Anebo v květoucým vše obživujícým máji.

Každá chaloupka, domek v zelené tudy zahradě stojí,

Nejkrašší ovoce milováním srdce opojí.

V oudolí rozkošném porůzno rozložené leží,

Z hradu teče potůček, potichmo po oudolí běží,

Stínový javor nad ním y chladícý volše se chvějí,

Ptačata rozmanitá létajíc tudy zpěvy své pějí.

Podlouhlý pahrbek táhne se po stromové stráni,

Majdalon stkví se na něm, jejž věž obzbrojněná chrání.

Hrad teprv tento tvoří rozmanité rozkoše ráje,

A ty vůkol něho propletené stromy a háje.

Tu uvidíš stínit ratolestné olívové lesy,

Tam tebe vábit budou pod stín svůj tmavé cypresy.

Tu celé stráně fíků zhlídneš y mandlové háje,

Cytrony, pomoranč, y jablka granátové z ráje.

Pnou se tu na divokých jedlích cybébové révy,

Propletené vínem, na něž mlsné pádějí děvy.

Bobkový lísek najdeš y rozmarýnové lesy.

Hnedle se růžový sad očím vyskytuje kdesy.

V stezkách vůni vydá rozmanité kvítí a kvítky,

Unavený nalézá chladícý z jasmínu besýdky.

Na pahrbku nejvejš prejští se ze skály pramýnek,

Dolů po skále hrče obvlažuje zvadlý kořínek.

Semtam potulujíc v potůček se chladícý sbíhá,

Kroutě se po stráních ovoce y kvítí zalívá.

Nad potokem nejvejš hnízdí se to pernaté šactvo,

Z volše na volš létaje, prozpěvuje býti se ptactvo.

Zdá se, že zde slavíček y v létě y v zymě přebývá,

Švehole den jako noc své libé melodye zpívá.

Nad hradem pahrbek zponenáhla vejš se vypíná,

Až na tu skálu nahou svůj mezník pevně zapíná.

Ten honosý se hrdě vysokými cedry s Libanu,

Jichž ratolesti stelí líbezný stín svému Pánu.

Před dávnými časy v skále byla jeskyně dutá,

Pro rozkoše nové, již dávno zapomenutá.

Někdy toho hradu Pán samotu když zbožně zalíbil,

Davida neb žalmy zpívat v samotě sy oblíbil,

V jeskyni této se skryl, ticho neb tudy panuje bludné,

Pne se jen žlutobledý břečtan v té jeskyni trudné.

Není slyšet tudy než časem kvílícý hrdličku,

Truchlivou neb vrkat ovdovělou holubičku.

Tehdáž Pánem hradu byl Lazar zhlídný na hosti,

A Marye s Martou, známou od domácý starosti.

Zbaveni dávno byli všickni tří otce y matky,

Pospolu v svornosti dědičné požívali statky.

Lazar štěpnic hleděl a rolí, vlného stáda,

Marta pak o kuchyni, o drůbeř se starala ráda.

Okrasa však domu, Marye, byla sestra nejmladší,

Voňavé jí kvítí neb růže se líbila radší.

Jak dennice krásná v jasném když jitře vycházý,

S purpurovou září výtečné slunéčko předcházý,

Všechno ze sna buděcy, k novému obživení zůve:

Tak Marye vše svou sličností obveseluje;

Anebo ponejprv když růžové poupě rozkvítá,

Svou krásou a libou vůní k sobě děvčata vítá:

Tak tato děva milá se stkvěla co rozvitá růže,

Svou sličností zovouc k sobě mládence y muže.

Zrůstu ušlechtilého a švíhlá jak milostenka,

Přívětivá a milostná ke všem byla všechněch milenka.

Nad lilium byla jest bělejšího těla a tváře,

Růžová prokvetala na nich Aurořina záře.

Jasné milostné její modrooblakové oko,

Na koho pohlídlo, proniklo do srdce hluboko.

Usta její medová a stkvícý korálové pysky

Vábily k líbání y mladé y šedivé hýsky.

Pod syťovým šátkem její pnou se klenutá ňadra.

S těmito y Venuše, y každá dívčice ráda

Chtělaby se honosyt; neb prsou ctné nadýmání,

Ačkoli přirozené, tím víceji zve k milování.

Pne se tu hned alabastrový krk, jejž perle, granáty

Krášlí, též kamení z Indu, a naušnice zlaty.

Náramenice drahé kryjí okrouhlé ručičky,

Prsteny a kamením leskným třpytí se prstíčky.

Tancujeli nebo jde, spatříš nožičku hezoučkou,

Fidiáš lepší vyryt nemůže tak plně tenoučkou.

Však y ty běloučké a z částky pozlacené vlasy

Nejvíc přidávají té krásné dívčicy krásy.

Buďto že zkadeřené nosý je, a kvítkami tkané,

Anebo pentlemi rozličných barev protkané.

Neb že porůzno nedbanlivě dolů visejí,

Zefirami váté po ňadrách a znaku se chvějí.

Zamiluješ se do ní, vždy na ní spatříš milenku,

Srdce opojujícý sladičkou milostí Mařenku.

Smíš jen pohlédnout, a budeš hned jatý milostí,

Ba pohlídnutím roznítí se více žádosti.

Sám Lazar miloval to krásné a rozmilé poupě,

Jí, co by jen těšilo, klénoty y šatstvo nakoupě.

Pečlivá dost často na tu ztrátu vrčela Marta,

Lazara však žádná pro Mařenku nermoutila ztráta.

Jí bratr upřímný činil vše k líbosti a k vůli.

Jen Mařence milé všechno se dálo po vůli,

Jen pro milenku tuto strojily se hostiny stkvostné,

Pro ni chystaly se hry y veselosti radostné.

Jí jen k líbosti hned se sázely růže a kvítky,

Stavěly jen se pro ni zelené loubí a besýdky.

Když jen okem kynula, bývávalo muzyky dosti.

Tance a zpívání musylo být vždy do sytosti.

V samých tak rozkoších květoucý trávila léta,

Všem milá, všem vzáctná, radostně užívala světa.

Při tak rozkošném chování nežádala více,

Než aby šlechtila vždy své bez toho růžové líce.

Nardu drahého bylo u ní po vždycky v hojnosti,

Ličidla nebylo třeba, jsouc spanilá dosti.

Však při vší vábné sličnosti y okrase těla

O klénoty a oděv drahý vždy péči jen měla.

Myslila blažena být, viděla když mnohé milence

Vůkol sebe dřeštit, a před sebe skládati věnce.

Jsouc přesličná příliš, musylo být vše také sličné,

Co jen krášlilo ji, rozkošné, milostné a líčné.

Jednou vidět Mařenku milou smíš, hned budeš jatý,

Hlédneli libě na tě, podáš celý jí se zajatý.

Jezdili y chodili (y staří jedva se vláčí)

Až z Jeruzaléma šediví y mladí boháči

Na hrad Majdaleon – ni pak Martě, ni Lazaru k vůli,

Jen aby dívce milé dali rozkoše po vůli.

Na koho libé slovo promluvila, neb se usmála,

V ráji býti se zdál, láskou div neshořel bez mála.

Připovídal statky, zboží y zlato ze Sáby,

Před její kladl nohy bohaté až z Týru koráby.

Dost bohatým se praví býti, zejskáli srdéčko,

Za milování její dáti jí přisahá všecko.

Pro její tento milost dá strojiti hostiny hlučné,

Shání jiný tance, muzyky, symfonye zvučné.

Ten k procházce podá ruky a její žádá ručičky,

Plete jiný věneček, jiný podává růžičky.

Jakby se co nejvíc jen každý mohl zalíbit,

Pochlebuje, lichotí, byť jej sobě chtěla oblíbit.

Jak osamotnělý když zhlídnou kvítek motejli,

Poletujícý po něm, tulícýho ten toho schejlí –

Neb jako v podletí, když první růže rozkvítá,

A její vůni tule Zefír se po Zefíru smítá:

Tak jeden po druhém milenec přicházel, odcházel,

Mně, že jest milován, na milost její jmění své sázel.

Ten vece, že jaly jej její pronikavé oči;

Liliové tváře, jiný hned do řeči mu skočí;

Zas jiný v Liliových oblibuje růžové líce,

Ručičky chválí, nožičky, posléz y střevíce.

Ten naříká, běduje, vzdychá, že láskou uhoří,

Hned uslyšíš jiné, že je žravé horlení zmoří.

Však do Jeruzaléma když někdy přišla na svátky,

Snadby s pobožností slavila vejroční památky,

Tu byla sháňka lidu, tu mladí y staří se tlačí,

Každý vidět žádá rozkošné to děvče nejradší.

Kde se dala viděti, každý jen slaví Mařenku,

O její kráse mluví, jí sobě žádá za ženku.

Každý ji zve k sobě, jí k uctění hostiny dává,

Myslí, že v nebi jest, když ruky kterému podává.

Vešlali do chrámu, tu ne na Svatyni oči

Měli obrácené, než po ní každý se točí.

Modlit se zapomenouc, hledí na děvče milostné,

Y v tom místě božím jí skládají oběti stkvostné!

Neníli to, hovoří: ta rajská spanilá Eva,

Z ruky boží pošlá překrásná první ta děva?

Nad Rebeku chválí, jiný zas nad Ráchel krásnější;

Tak Betsabé nebyla krásná, ni Esther milejší;

Ani sama Abisag v kráse s ní se nesměla měřit,

Že Sunamiská byla krásnější – chtělti kdo věřit?

Tať jest, kdosy volá, Betanského okrasa hradu,

Tak přemilý kvítek vykvět v tom růžovém sadu!

Y oni vyzáblí Faryzeové zhlédše tu krásu,

Změnili své tváři, škaredou vyjasnili řásu.

Jindy předních hledali míst, a k oltáři se brali,

Teď aby pásli oči, k té dívčicy blíže se drali.

Sám Šimon z Faryzeů jeden v kárání přísnější,

Tenkrat se usmíval, stavěl se přivětivější,

Řka: takové ovoce ourodná Betanye plodí,

Děvčata tak krásná Betanské jen oudolí rodí.

Kroutily však hlavou dost nad tím děvy syonské –

Což jen samo hezké jest děvče Majdaleonské?

Zdaž mezy námi nejsou děvy jako krásné obrázky?

Bílé a červené jak růže, bez vady a vrásky?

Což jen ta děva vesní má být nad všeckny hezčejší,

Nám smí odluzovat hochy vždy nejupřímnější?

Sestry! jestli milá vám čest, netrpme té hany!

Jen pohlédněte pak, zdaž jest něco krásného na ní?

Pravily. Však také hned (což závist a horlení dělá!)

Každá vadu nějakou, ba všecko neslušné viděla.

Ta, na jejích tvářích, praví, že líčené růže,

Líčené též lilie že jsou, by vábila muže.

Ta s tím okem šilhavým se na ni zakrněle dívá,

A jejímu modrému oku se pošmourně posmívá.

Křivohubá haní její pysky a usta maličká,

Od takových ani, prý, hochům nechutná hubička.

Rozpláclá suchou, nemilou k milování ji zhlíží,

Suchá příliš tlustou, a na ni šilhavě zahlíží.

Pleskonosá jejímu směje se obloučnému nosu,

Služka že má takový, jenž nosý srp nebo kosu.

Každá chybu nalézá, každá jí závidí krásu,

Haní, tupí y její pobělavé vlasy y řásu.

Však která v pravdě hezká, její krásy potichmo sy žádá,

Ač, kdyby na tisýc mil byla dál, vše dalaby ráda.

Třeštěli však předce jen po ní mládency y muži,

Ji jen býti hezkou, pravili, krásnější nad růži.

Po ní jen očima točí – jí všechno se koří,

Srdce, dary vzdává, láskou že, přisahá, shoří.

Tak v samých rozkoších svá trávila léta mladosti,

V žertu, usmívání, v milování a v hlučné radosti.