Píseň První. Zmatenost přirozenosti.

Co se děje! – Co to tvory děsý! –

Nazpět zdá se točit stráň y lesy –

Jaký hluk, a jaké hučení!

Strach a hrůza plaší všechno plémě,

Naruby se obracuje země,

Přirozenost padá v zmatení.

Zpustiltě své vítr všecky měchy,

Poslední ze sebe řítí dechy,

Všechno mate, drtí vichřice.

Domy, věže boří, stromy kácý,

Starověkou vážnou světa prácy

Mžikem v propast házý divoce.

Jaká hrůza s hor se na nás valí,

Hory modré jako noc se kalí –

Jaký huhlot! Jaké hlučení!

Blesk a blesk snad řeky, moře spálí,

Třesk a třesk y věčné zdrtí skály,

Podrtit hrom hrozý stvoření.

Tamto strašné krupobití hučí,

Tam zas mrak se trhá – kterak bučí

Labe! Topí celé krajiny;

Vsy y celá města zatopuje,

Lidi, domy sebou pohlcuje,

Vyvracuje věčné dubiny.

Nastojte ach! – Všechno zlé se hrne,

Zem se třese – Každý strachy trne –

Potácým se celý zmámený!

Zem se trhá – tlamu rozedírá

Kouř, a dejm, a syrný plamen sžírá

Kraje, zvěř, y lid jest strápený.

Teď se celé hory dolů hrnou,

Skály do propasti sebou vrhnou

S hrozným hřmotem, s hrozným třeskotem;

Plamenem zas celé stráně hoří,

Ječí vlny tu co v zteklém moři,

Děsý vše svým strašným jekotem.

Každý trne, bledne, ruce lomí

Vida hořet kraje, bořit domy:

„Jistě, jistě tehdáž zahynem! –

Bože! Což jsy zavrhl svoje tvory –

Vždyť pak v tůni padá plaň y hory,

Celý pojde svět již tímto dnem!“

Y ta dravá zvířata se krotí,

K člověku se lichotivě kotí,

Však y Pán ten země strachy mře;

Ječí voda – tam jim hrozý plamen,

Tu se na ně valí hrozný kámen,

Zůřivý lev sám až hrůzou řve.

Celá hejna, celá stáda bučí,

Draví vlcy vyjí, nedvěd bručí,

Ovce breká, běhá sem a tam;

Nejapný slon sám se třese, kácý,

Z Azye chce prchnout, zas se vracý,

Všechno chce se skrýti, neví kam.

Beránek zde vidí běžet vlka,

Neutíká před ním, ni se leká,

Strachy nechce chutnat žravému;

Podlé vejra sedí holubice,

Nedbá na pazoury jeho více,

Chuť y jemu zašla dravému.

Jindy ryby honem uplynuly

Před velrybou – Teď ni sebou hnuly,

Teď se v břiše jejím hledí skrejt.

Y ten krtek, jenž se v zemi plazý,

Křeček, sysel, had a zeměplazy

V horké zemi nechtí více rejt.

Ale lidé, lidé v slzách plynou,

Jako plachá kuřátka se vinou

K sobě, když se znovu třese zem.

Všudy slyšet pláče, naříkání,

Tiché vzdechy, nebo těžké lkání,

Každý strachy běhá tam y sem.

Každý kvílí – již jest po nás veta,

Nastojte ach! – jestiť konec světa,

Hrozný již den přišel poslední!

Buď nás zařítějí tyto skály,

Smrad, dejm zalkne, syra, oheň spálí,

Utec kam chceš, všudy sevření.

Tu své dítky nese slabá matka,

Kam se podějeme ubožátka!

Kam se s svými vrhnu kvítkami?

Tiskne k srdcy, tulí, líbá, pláče,

Zatřese se země, oheň skáče,

Pohlcuje matku s dítkami.

Ruce lomí, spíná smutný otec:

Dítky! volá, běžme na ten kopec,

Syc nás zplákne vlna ječícý.

Hle a hle! Až strachy tělo trne,

Kopec hoří, a se dolů hrne,

Házý na ně skály drtícý.

Utec milá ženo, prchni z domu,

Dům se boří, hoří – utec tomu,

Volá manžel celý zděšený.

Z kolébky jen nemluvňátko vzýti

Chce; a hrozným třeskem dům se řítí,

V říceninách leží pohřbení.

Ženich spěšně běží k dívce milé,

Byť ji objal – stejnéhoby cýle

Došli – spolu mohli umříti;

Ohromený stojí – ruce lomí,

Neb tam více není vidět domy,

Ani místa nelze uzříti.

Ale víc než vzteklá přirozenost

Bouří v srdcy hříšném převrácenost,

Děsý každé hnutí, každý hluk;

V každém hřmění slyší tisýc hromů,

V každém hnutí rachocení domů,

Škaredých pak potvor vidí pluk.

Pozdvíhneli očí, hrozý nebe,

Zoufanlivě hledí vůkol sebe,

Volá smrt, a jí se strachuje –

„Třískej hrome – otevř tlamu země,

Pohlť jednou toto mrzké plémě.“

Ještě zoufalost v něm burcuje.

V tom se blejskne – hrom vše vůkol drtí –

Potácý se – mní, že jej hrom smrtí;

Však hrom nechce zabit bídníka.

Bože, volá, hrozný, spravedlivý!

Vidím, žes y v hrůze milostivý! –

Nechtěls ještě smrti hříšníka!

Bože! Bože! na kolena padá,

Teprv hořce odpuštění žádá,

Teprv hříšná tepe prsa svá.

„Nezavrhuj červa plazýcýho,

Odvrať svého oka hrozýcýho,

Však y v hrůze stkví se láska tvá.“

Kdoby věřil? – Lakomec sám vidí

Zpoustu světa – a jak kvílí lidi,

Předce sahá po své truhlicy.

„Snad tě aspoň skryji v pevné skále,“

Béře na ramena, nese stále,

A hned padá v propast řítícý.

Zloděj vidí všechno prchnout z domu,

Ač se hrozý blesku, hrozý hromu,

Myslí, teď se dá cos loviti;

Již již po penězých, zboží, jmění

Sahá, neb tu kdoby hlídal není,

A hle mžikem hrom ho rozdrtí.

Jindy krásy, nevinnosti zprzník,

Zastaralý v lovu děvčat milník

Bažil sobě vždycky svévolně,

Třesoucýho vlny pohlcují,

Mrzké lásky viny obvlažují,

Zbavují jej zlého plamene.

Hle teď Krkonoše celí žhaví

Plynou jako řeka – oheň žravý

Pálí vůkol všechno v popel, prach;

Vrchu věkosněžná hlava třeští,

Teď se znímá, do povětří vřeští,

Jen je slyšet v letu strašný krach.

Kam jen někdo ještě spravedlivý

S hrůzou patří na ty strašné divy,

Ustrne syc – však se neleká.

S hrůzou vidí konec světa bráti,

Neobledne, tváře neodvrátí,

Ruce sepna, smrti dočeká.

Ach pohleďte! strach zas nastal řvavý,

Y to nebe zdá se býti žhavý,

Všechno jeví novou hrůzu, strach;

Slunce hoří – zpět se obracuje,

Od západu zas se navracuje,

Roztříštiti všechno hrozý v prach.

Slunce hoří! – celé skály klene,

Vezuvů sto z břicha svého žene,

Házý žhavé sluje tam y sem.

Palčivostí jeho moře prahne,

Zmrzlý Saturn od horkosti chřadne,

Na prach spálí celý svět, y zem.

Jak se černá měsýc, jak se bouří –

Dejm se z něho valí – jak se kouří –

Hoří jindy bledý měsýček!

Jak se vrtí – snad se na zem strhne –

Již se trhá – Ach již sebou vrhne –

Ach již nemá blýskat nočníček!

Y ty hvězdy pevně zavěšené,

Trhají své vazby poděšené,

Sem tam letíc do se drkají;

Strašným třeskem světy blýskajícý

Rychleji než blesky hřímajícý

Do propasti sebou metají.

Jak když třeskne tisýcero hromů,

drtí miliony domů, stromů,

Rozrachotí sluji drsnatou.

Tak též praská slunce strašným praskem,

Hromovitým rozstřískne se chřastem,

Propadá se v tůni proklatou.

Hustá tma hned na okršku země,

Jestli živo ještě které plémě,

Jestli která duše v těle vře –

Teď (již prvé strachy umrtvená,

Bleskem, hromem, třeskem ohromená)

Novou hrůzou, novou smrtí mře.