PÍSEŇ PRVNÍHO SNĚHU.

Do jitra z oken jsem vzhled’

a strnul překvapen,

sníh na něm ležel kol bílý

a svítil v nový den.

Jak přes noc stalo se to?

Jak tiše na město leh’?

Teď s větví směje se, svítí

ve samých křišťálech.

Však zeleň svěží je pod ním,

to přírody jen šprým,

by zlákal spící mou píseň

tak dlouho v rhytm a rým.

A nač jsem nepomýšlel,

to zdařilo se v ráz,

mně k písni podráždil, zlákal

ten sněhu svítící jas.

Já zřel v něm úběl tvé šíje

i lilie ňader tvých

hned z rána – s úsměvem vítám

ten první bělostný sníh.