Píseň ptačí.

– – – – – – U lesa omženého

kam šel již večer spat, keř trčel šípkový,

a z větví sterých ran proud vonný, nachový

se květů vyřinul. Pták dřímal v trnech jeho.

V tom vítr zavanul. Tu pták se ozval v ráz,

a jako krve tok se rozlil jeho hlas

tak smutně, stlumeně a v dálce tiše has’.

O hrobu pěl, jenž spí pod keřem růží v houští,

že širém na světě jen on ví o něm sám

a onen růží keř, jenž v mrtvé srdce spouští

své mladé kořeny. Hrob sám, tak sám, tak sám!

A píseň umdlená jak tichá bolest vála

tou nocí mlčící. Kol krajina dál spala –