PÍSEŇ PUŠKY.

Kdo’s člověk svobodný, mne opři o svou hruď,

a s láskou tvoje skráň k mé pažbě nechť se schýlí,

jsemť ta, jež hovoří; ne jejich vůle buď,

jen tvoje, tvoje – blesky úst mých cílí

v táž srdce, jako tvoje nenávist;

víc přitiskni svou líc, jak nedočkavý milý

mne k srdci viň –

jsemť ta, jež neptá se: zda mohu, nesmím, smím?

jsemť ta, jež neváhá – blesk, rána, dým

a střely svist –

zhyň!

Zhyň ten, kdo po věky jen komedii hrál,

sraz humanity cár, za níž se posměch kryje,

ten smál se nejlíp vždy, kdo naposled se smál,

a my jsme poslední – je konec komedie!

Oh, miláčku, – a jak se budem smát!

pod krčkem polehtej, můj smích tě vášní zpije –

o slůvko víc, o nepřítele míň –

sraz humanity cár, kdos ještě padne s ním!

hohó! jaký to žert – blesk, rána, dým

a jaký pád!

zhyň!

Zhyň ten, kdo sliboval a urážel a lhal, –

urážka nemstěná jak hlaveň moje pálí,

v tom žáru ocele své měkké touhy spal,

zrak záštím bystří se a smírným sněním kalí –

a milce mého zrak jak orlí nechť je čist!

Jak ptáci stříbrní mé střely tančí v dáli,

a smrtí stín

jich půtky krvavé jediným rozhodčím.

Zdar, soudce nestranný! – Blesk, rána, dým

a střely svist –

zhyň!

Tvůj tribun umlkl i senátorů sněm

a k hluchým nebesům dým z chrámů tvých se vznáší –

– bud střelný prach obětním kadidlem

a násep hlíny tribunou buď naší!

Na poli širém hromem zní můj hlas,

slyš, píseň moji, kterak skety plaší:

Jsem Čin, jsem Čin,

mou láskou Svoboda, muž volný druhem mým –

blesk, rána, dým –

ó zhyň!