Píseň putujícího.

Přes hory a doly táhne

Touha mne bezjmenná;

Kamkoliv oko dosáhne,

Všudy, všudy vlast to má!

V stinném háji odpočívám

Na podušce mechové,

Svorně s lesním ptactvem zpívám

O milosti růžové.

Pod večer do vísky zajdu,

A ve chýši slaměné

Srdce přímé, štědré najdu

A děvčátko růžené.

Jak zasvitne zoře jasná

Okénkem na lůžko mé,

Řku: „S Bohem, děvinko krásná!“

A chopím se hole své.

V ranní rose kráčím dále

Přes pahorky zelené;

Stana na vysoké skále,

Zírám v doly omžené.

V rumech dlívám starodávných

Častokrát v libém snění;

Na hrobech reků velslavných

Pohřížím se v truchlení.

Pak myslím, kdy dojdu cíle

Jako tito pouti své? –

A mladé svěřiv se síle

Kráčím, kam mne osud zve.

A tak půjdu, až té slasti

Se mi někdy dostane,

Že v cizí naleznu vlasti

Srdce dlouho hledané.