PÍSEŇ ŘÍJNOVÉHO JITRA.

Do duše rozjásané

tu slavnou zachyť zář,

jež z korun habrů kane

přes listů rudý šlář,

jež na mýtinu slétá

a žhaví stvolů žluť –

dřív nežli mraků četa

ji skryje v černou hruď.

Spí nad zářícím světem

kdes ukrytý již sníh

a probudí se letem

těch větrů bouřlivých,

těch větrů, které dosud

všech barev nítí žár,

a v kterých zpívá osud

jím předurčený zmar.

A zrak, jenž všude zří jen, –

jak svátečně plá hvozd,

jímž rozklenutý říjen

se pne jak zlatý most,

a sluch, jenž vznícen slyší, –

jak vítr jásavý

od slunných dosud výší

sem nese pozdravy,

slaď rychle v nástroj jeden

a zachyť všechen ples,

jímž přeplněný je den

zván drahým jmenem „dnes“,

ať v zachmuřená zítra,

v mlh němý, chladný dech

ze tvého stoupne nitra,

svit videm i hlas ech!