PÍSEŇ RODINNÁ.

„I otcevrahům měla by být milost dána –

tak málo nás!“ – –

to Maďar kýs řek, pak se také ovšem zbláznil,

nu, žádný div!

Jak blaze nám! My můžem se své české lípy

dle nálady

odetnout sněti, dolní okoralé sněti,

jež netouží

urvati purpur červánkům a stříbro bílým mráčkům,

ach, prapor náš!

Ty sněti proklaté se v šíř jen rozlézají –

sem sekery!

Ne, nic nám neschází a vším my oplýváme –

Než, schází přec:

rým písničce mé, rým; však ať v ní za to zvoní

má rolnička!

Ty rolničko má, poctivá ty družko moje,

jen cinkej dál!

Náš svět je na ruby: jen blázni pravdu mluví –

tož cinkej dál!

A v našich rybnících půl milionu kaprů

se dohodlo,

že nutno vyvražditi všecky bujné štiky.

A stalo se.

Svět na ruby, a proto moudří ztrácí hlavu.

A kdo chce spát,

nechť noční čepici si až přes uši stáhne –

a dobrou noc!

A rozumným-li zrakem blázna rozhlednem se,

duch zaplesá,

neb průmysl a obchod zkvetly v našich vlastech

za našich let;

hle, steré továrny na vlasteneckou šťávu!

A tovar náš

jde světem vítězně a bez vší konkurence

a živí nám

půl milionu ctihodných a dobrých lidí –

buď sláva mu!

Lze v lahvích bráti jej, či en gros v celých sudech,

však radno jest

prozkoumat předem rudobílou etikettu,

neb taškáři

jsou u nás obmyslní jako všude v světě,

a svět je zlý!

Čest národa! Té máme tolik, bratři drazí,

– dík praotcům –

že možno žít z ní jako zveselený dědic

z svých odkazů.

To byly orgie! To šampaňského zátky

v dál hřímaly!

Šosáci zřeli na nás studenou svou hrůzou,

eh, sper je kat!

I na dluh žíti možno, vesele žít, ryčně,

čert rozum vem!

I bilance vem! Nač se do tobolky dívat!

Nuž, vzhůru číš!

I bylo nějak – také ještě nějak bude –

těm praotcům

nějaký dloužek také nějak zaplatíme:

náš dobrý Hus

svůj pomník dostane, vzdor všemu, hrom a peklo!

Co chtějí víc?

U čerta, nač ten stálý skřekot sov a sýčků,

co má to být?

Vždyť přece není půlnoc, vždyť jest jasné ráno

jdem k poledni!

Nad hlavou ubohého blázna slituj se,

ó Pane Ježíši Kriste,

a chceš-li soudit, suď se vší přísností

jen srdce jeho čisté!

Ne, nic nám neschází... jen úroda nám schází...

jen úroda...

Půl milionu dobrých šibeniček

u našich vísek, měst,

půl milionu dobrých pevných kliček –

a do nich

půl milionu vlasteneckých hrdel,

těch řvoucích vlasteneckých hrdel!

A když by prací naší vypěstěných

půl milionu takých plodů klátilo se vlastí,

z té úrody

bylo by dobře nám a dobře všem těm příštím

až na věky!