PÍSEŇ ROUHAVÁ.

Jen zatít prsty v hrdlo Vlasti,

by zardoušené ani sten

nás na pochodu nemoh' másti –

výš, lidstva cíl kde vytyčen!

A národu též roubík v ústa,

ať chrapotem se nehlásí!

Jen z jeho rakve réva vzrůstá,

z níž nové víno vykvasí.

Až v blýskavice doprovodu

krov předků zmizí v sutině,

muž nespoutaný citem k rodu

ráj stvoří v jedné vteřině!

Ten drsný zpěv dnes českým vzduchem

z úst pomatených zaznívá.

Byl rudý běs jim Svatým duchem

a do hrsti se vysmívá,

zře, jak se svijí posunčinou,

kdo spolkli cizí padavku –

A soused na sběř zrádně činnou

přežívá starou ohlávku...