Píseň rozpustilého školáka.

Kout každý v světě má své dary,

vždy důvod cenit vlastní krov.

Jsme hrdi na svůj kostel starý

a pak svůj velký na hřbitov.

Návštěvu do kostela vedem’

hold vzdáti předkům povinný.

Jich třenic býval kdysi středem

a jsou to skoro dějiny.

Na krchov jdeme po kostele,

oslavit muže snaživé.

Myslíme mnoho na zemřelé,

myslíme málo na živé.