Píseň rozsévače.

Blankyt se celý rozkřivanil

a sedmikrásy zaplály,

fialky voní, petrklíče

se strání kynou do dáli.

Jdu rázným krokem brázdou svojí

a zrno zlaté rozsévám

a potem svým a požehnáním

to símě Boží zalévám.

A vítr mnohé snáší v cestu,

sotvaže opustí mou dlaň,

a mnohé sezobají ptáci,

jak povinnou by brali daň.

A mnohé padne v trní hněvu

a lupen zhyne, sotva vznik,

a mnohé zhubí ze závisti

koukolem člověk protivník.

Však doufám přec, že símě Boží,

byť spjato bylo řetězy,

se vznese nad trny a hloží

a v konec slavně zvítězí.

A věřím přec, že děti moje

z mé setby budou chleba jíst –

až na hrob můj tichounce, tiše

z javora bude padat list...