Píseň rozsévače.

Všehomíra Hospodáři,

ze Své velké, štědré dlaně

házíš v šíré nebes pláně

zlatá zrna hvězdných září.

A to požehnané dílo

konáš věčně, nepokrytě,

aby i to prachu dítě

práci ctít se naučilo.

Ty jsi Pán, my čeleď Tvoje,

jež o skývu chleba chudou

na té zemi s každou hrudou

vésti musí kruté boje.

A ten člověk s potem v skráni

strádá zde, se o zdar leká,

a v své bídě vezdy čeká,

jenom na Tvé požehnání.

A když sám on stár již, zralý

pro Tvé humno, ostří něžné

Tvého žence – smrti – sežne

hlavu jeho v pokoj stálý.

Dej, ať srdcem vždy jsme praví

jak to těžké, čisté zrní,

jehož krásu neposkvrní

žádné viny koukol tmavý.