PÍSEŇ ROZTOUŽENÉHO NÁVRATU.

Z honu se večer vracíme,

v mlhách se bílých ztrácíme,

s puškami na rameni

v šeru a odmlčení.

U cesty v šedost seschlých trav

zalétl vítr, a našich hlav

dotknul se zlehka jeho chlad,

v předu psa vidím pobíhat.

V dálce se koroptve svolávají,

z řeky mhy bílé vyvstávají,

postavy naše objímají.

Taková noc! že myšlenku

v hrudi mi vyvolává,

něco jak stisknout milenku,

v nitru mi našeptává.

Po honech marných za štěstím

plachou svou chůzí šelestím

zvadlými travami v noční chlad,

v předu psa vidím pobíhat.

V duchu tě tisknu a objímám,

ňadra dnes toho plna mám,

ku tvým snům v dálce se nahýbám.

Sladkou bych tebe sevřít chtěl

v ocel svých paží, kdybych směl,

z oblohy měsíc se nachyluje,

vítr mi v duši zaletuje....