Píseň rváčů přemožených.

Zač jsme se rvali a nač přísáhali

po celý život v plánech osamělých?

Nadějí těšili se? Směšné nic!

Oh konce smutné po začátcích smělých!

Svět chtěl být těšen – a my sebe nepotěšili

a na srdci nám leží hory, hory, hory,

svět chtěl jen slyšet samé o naději,

o mužnosti, sám nemocný a chorý...

Zač jsme se rvali a nač přísahali,

vše mohlo by se příkře odsouditi

jen pohvizdnutím, posměchem a troškou satiry...

V novotách stárnoucích a v marném pachtění

stesk jde jen s námi do budoucích jar...

A jím jen poctivě tu možno žíti.