Píseň rybářky.

Lehce moře snáší bouři zlobivou,

srdce mé však těžce nese bouři svou.

Ach, ty blesky boží jsou tak divoké,

a moře mých žalů je tak hluboké.

Plula pyšná loďka z krajů dalekých,

vlákaly jí tůně do propastí svých.

Na palubě loďky stál tam krásný muž:

Pomoz mi, rybářko, pomoz, tonu juž.

Vrhla jsem se, vrhla v bouřku děsivou,

bych spasila muže smělou rukou svou –

ještě mu na duši ležel temný mrak,

a již jsem ho hřila, líbala mu zrak.

Líbáním, to žhnoucím, oči otevřel

a přece tak chladně tu mou péči zřel.

Marně se mi žhnoucí oko zrosilo,

o almužnu lásky marně prosilo...

Vstal a děl : Můj dík! zde vem svou odplatu.

V klín pak vysypal mi hrstku dukátů – –

Darmo jsem tě, pane, v moři zlovila,

když tě morská tůně srdce zbavila!

Lehce moři snášet bouři zděšenou,

ale mne, jak snésti lásku zrazenou?

Ach, ty blesky boží jsou tak divoké

a moře žalů mých je tak hluboké!–