PÍSEŇ SAMOTÁŘE.

Často se své duše ptám,

když v parku sežloutlém sedám

opuštěn, docela sám,

co tady v tichu tom hledám,

co tady v tichu tom mám.

Něco mne vábí tak sem,

daleko od města vřavy,

prchám jak v čarovnou zem

před bouřícími se davy,

jež krásným zhrdají snem.

Zřím hvězdy. V dálce se tmí,

z úkrytu stíny mne zdraví,

zda někdo nevěřit smí,

přátelé že jsou to praví,

jediní přátelé mí.

Často se své duše ptám,

když v parku sežloutlém sedám

opuštěn, docela sám,

co tady v tichu tom hledám,

co tady v tichu tom mám.