PÍSEŇ SAMOVARU.

Tma venku. Listí všecko dole.

Zlý vítr tluče v oken rám.

Co samovar na tvrdém stole

mi zpívá, tiše poslouchám:

Ó, domov, domov! Jaká něha

a jaké kouzlo v čtveru stěn,

když lampy svit si na ně lehá

a tichem hlas můj zvučí jen!

Jen přivři oči. Nezdá se ti,

že lesem jdeš, jak šel jsi kdys,

že nad tebou šum korun letí,

že slyšíš bzučet, hučet hmyz?

Tu vlhká rokle. Kráčíš do ní.

V mém hlasu slyš, jak v hluboký

tam klid ve stínech lesních zvoní

a ropotají potoky.

Plamínky tančí a se chvějí.

O bludičkách se zdá ti, vím,

či děti vidíš v jednom reji

kol ohňů zlatých na podzim?

Ó, hleď! V mé bledé jemné páře

z těch dětských svojich uzříš let

zas živě mnohé drahé tváře,

jež vykouzlit’s už nedoved’.

Jen najdi si ty staré listy,

ty lásky milé zástavy,

v nich hrab se a v nich čti zas místy,

až srdce se ti roztaví.

Pak rozevři ty knihy staré,

jež čet’ jsi dávno, rozchvělý,

ty písně teskné, písně jaré,

jež nadšením tě spíjely.

Neb myslí vždy se vracet k jaru

je věčně kvést i v chladu zim!...

Tak zpívá mi to v samovaru.

Já šťastný jsem, že rozumím.