PÍSEŇ SKŘIVANA

Hlas skřivana se ozval ve výši

nad rodnou nivou. Jásá jako kdys

a jenom tvé rty, bledé tváře vlys,

říkají smutně: „Kriste Ježíši!“

Svah pln je květů, rodné země dech

svobodně stoupá vůní do vzduchu;

na krásu naseto je v úvalech,

důvěra budí ze sna předtuchu.

Je tvůj ten kraj, víc tvůj, než jindy byl,

jsi jeho krásou znovu uchvácen.

Nikdys tak horce po něm netoužil

a necítil, že byl bys zatracen,

kdybys na lásku k němu zapomněl,

kdyby ti nebyl domovem jak dřív,

pro jeho písně kdybys oněměl,

když jaro ozývá se ve větvích.

Z té země vždy tvá síla proudila

a z ní i dnes se rodí čin i sen,

života tvého smysl, posila

tvých nocí bezesných a jasný den.

Odvahou šumí lesů výšiny

a obzor hor, do dálky rozestřen,

tě vyvolává z muky nížiny.

Zas do budoucna hledíš povzbuzen,

zas šumí lípy vzkazem staletí

a dojímá tě země hořký pach,

zas učíš se, jak křídla doletí,

jež nezatížil smutek, ani strach.