PÍSEŇ SLUNCE

I zpívalo slunce nedělní píseň svou žhavou,

kdy ticho v pastvinách, na horách, v lesích se roztoulalo,

tu píseň, jež házela zlato s rozhazovačností dravou.

I zpívalo vyvoleným nejsladší píseň žití,

v níž brunátní kůže atletů, míza v cévách svítí,

milence, ruku v ruce mlčky očarovalo.

Již za rána hymnem mládí v mlhách stříbrných zvučelo,

nejasnou sílou a ztlumené zdivením paprsků vzpučelo

a pestrých barev koberce prostřelo ženám bosým.

Pak v poledne zpívala prudkou, zdravou, silnou lásku,

když tisknulo omdlelý kosmos v objetí beze hlásku

a prožehalo den: všecka lůna o lásku prosím.

I na pozdní lásku čas je, zpívalo ještě k večeru,

když hrálo si ozvěnou rákosím chýlíc se k jezeru

a žíznivé, omdlévající zcela, se chytalo země.

Tu ještě ztracený zpěv zněl ze země, z pastvin a z lesů

a dozníval pozdním chodcům fialovostí vřesu

a ještě posledním zlatem z noci vyšlehl temně.