Píseň slunci.

Krvavé Slunce, stůj nad modrými břehy moří,

a nezapadej,

milosrdné, dávej růže, které ti v prsou hoří

početím noci, nejžhavější svým obestřením,

zúrodni políbením milostné mysterie

zítřků mých teplých: v pohádku ať je změním

jezer tvých zelenavých, labutí na nich snících,

zázračných, nepřístupných zahrad a čekajících,

intimních komnat, kde se žárlivě štěstí skryje

před celým světem, Slunce, před celým bílým světem,

ach, Slunce, pro mne plýtvej, pro nás svým rudým květem –

a nezapadej!

Nokturno snivě dýchá. Dívám se na Západy.

Domov mé lásky! Člunek z lastur je zlatem slepen.

Moře tvé svítí. Slunce, hlubiny srdce zbádej!

Zpívej mým příštím nocím tajemné serenády

barvami krve, sladce rozlité z horkých tepen.

O Slunce v odcházení, zemdlená křídla skládej

na moje prsa! Zústaň! Finalem ohňů třešti,

omdlévej umírajíc v polibků žhavém dešti,

a nezapadej!

Ach, Slunce, philtrem věčné touhy mi napoj duši,

plameny soumraků mi házej na polštáře,

monstrance lásky, v náruč dýchej své vonné záře,

Pečeti záhad, zůstaň, tma sladká neví nic, Vše tuší,

vzkříšení Lampo, zažeň stíny, jež snem se plazí,

slavíky srdcí dlouze probouzej do extasí,

Rubíne v agonii, nádherou netušenou,

purpurem zamyšleným posvěť můj šťastný Západ,

chci krásně umřít s hlavou v krvi tvé ponořenou,

nejvyšší, strašnou rozkoš Lásky a Smrti chápat.

Ohnivé Srdce, Slunce, – šílené rytmy spřádej,

veliké bachanale smrti mé žhoucí skládej, – –

a nezapadej – a nezapadej...!