PÍSEŇ SMÍŘLIVOSTI.

Je večer. Už se šeří,

tma zvolna padá sem,

a staré stromy čeří

se tichým šelestem...

Sám v parku ještě zbylý,

zřím, jak se noc už chýlí

a visí nad městem.

Tu marný cit mě zasáh’,

jak šel jsem v parku klid,

zaperlit slova v řasách

byl schopen onen cit,

zem jíhla, země měkla, –

šat bílý včera svlékla,

shas’ den, už začlo tmít...

Ó, něco minulého,

jak v šera šeď jsem šel,

se dotklo srdce mého,

když kolem park se stměl,

když zmizely v tmách domy,

když pod starými stromy

mech vlhký zavoněl.

Teď kdybych mohl vrátit,

jejž zašlápnul jsem, květ,

moh’ lásku láskou splatit,

já splatil bych ji hned –

teď, když se tma v park sklání,

co vzal jsem se tvých skrání,

já čisté dal bych zpět!

Slib tobě nesplněný –

já splnil bych ten slib,

jak jdu tu rozteskněný

ve stínu starých lip,

pro květ, jenž k zemi padl,

– víš tehdy! – a tam zvadl,

já, dítě, bych se shýb’! –

Věř, kdybych mohl najít’,

klid, který jsem ti vzal,

proň do daleka zajít’,

na cestu bych se dal,

prach s vedrem rád bych snášel,

jen kdybych klid tvůj našel,

já bych jej vyhledal.

Věř, dítě, když se smrákal

dnes v podjaří ten den,

že pro všecko bych plakal,

pro celý život ten –

dnes po něm stesk mě ovál,

kéž by se opakoval,

a třeba jen jak sen!

Však proklela’s mě hrdě,

kam chci, už nesmím tam –

ty odpovídáš tvrdě:

„Co pravíš, vše je klam!“ –

Ať klam, ať pravda! V trudu

já na konec tu zbudu

vším opuštěn – a sám!...