Píseň smutného malíře.

Kde jsou ty krásné časy,

kdy v barvách hořel svět,

kdy planuly zrak i vlasy

a s kytarou zpěv náš vzlét’!

My naseli jásotu vzduchu

a na plátno zázraků

a do srdcí tajemných vzruchů

a úsměvů do zraků...

Pak přišla pochmurná zima,

nám štětec z ruky pad’,

i paleta ve sněhu dřímá

a v duši mlžný chlad.

A hořkne zpěv i sláva,

není už do hraní –

člověk se osudu vzdává –

zní píseň havraní.

A v zapadlé samotě snící

si zhořklý šeptá ret:

za srdce milující,

že celý dal by svět.