PÍSEŇ SOUMRAKU

Již unaven jsem, Bože, marnou lásky poutí!

Má hlava na rameni touží spočinouti

a dívati se v teskném pousmání,

jak slunce tvé se za obzory sklání.

Jsem smutný cizinec, jenž nikde domov nemá.

Zem syna zapírá, a obloha je němá.

Tvá jara mučí mne, a bolí tvoje léta:

je ranou do srdce i motýl, který vzlétá,

jsou nože květiny, jsou samotou tvá města

a nad propastmi hříchu jde tvoje slunná cesta.

Má duše zrazená je za hradbou slov skryta,

můj úsměv nikoho již s láskou neuvítá,

a v očích nadarmo stesk těžké touhy plane.

Umdlené srdce mé skryj v mlčení, o Pane!