Píseň starcova.

Co ještě počít mohu?

Den každý darován,

vše odevzdám již Bohu,

ne já, on všeho pán.

Z illusí mládí pýří

kol těká v atomech

a vítr zlý v něm hýří,

a je to zhouby dech.

Já stulím se a stajím,

ať noc je, ať je den,

již věřím pouze bájím,

mně v skutku život – sen.

A dá-li úsměv milý

a drahé ruky stisk,

dík nebi za tu chvíli,

dík nebi za ten zisk.

Vždyť až v hrob hlavu složím,

ni to mít nebudu,

můj rov zaroste hložím...

Nač klnout osudu?

A tak, co počít mohu?

Den každý darován;

poslední zpívám slohu

již tich a odevzdán.

A zajdu v šeré stíny

sám šerý, matný stín,

kam? Zda-li ve svět jiný? –

Ach, vše jest z pavučin!