PÍSEŇ STARÉ TŘEŠNĚ.

Ta třešně stará, pokřivená

jak zdrcená a zlomená,

ji slyším z jara, kterak sténá,

jak ve prach níží kolena:

„Jen poklesnout mi nedej, Bože!

Výš zdvihám všechny haluze

a ptákům nebes dávám lože –

to připočti mi k zásluze!

Hle, v bílém rouše květů zdvihá

se každá sněť má sepjata:

Ó Pane, ač jsem samá rýha –

nedej mne srazit do bláta!

A byť bych byla samá vráska,

já v zázrak doufám každý čas:

Můj Stvořiteli, Ty Jsi láska,

a láska může zmladit zas!“

Tak zpívá k Bohu, usmívá se

jak v bílých šatech družička,

v slunci se třpytí, zachvívá se

má třešně, stará babička.