PÍSEŇ STARÉHO MLÁDENCE.

Sta růží k zemi dopadá

v chlad žití, k jeho bědám –

a všech-li je ta zahrada,

proč já jen marně hledám?

Proč dlaň má k růžím napjata

jen s prázdnem vždy se vrací,

a v nach, jejž mají poupata,

mně trn ji zakrvácí?!

Tím rejem, hlučnou ulicí

v byt prázdný chodím denně,

a tváře zřím tak zářící,

jak dí mi neztajeně:

Co skráň mi, potem zalitá,

v niž starosť dnem se boří?

Mě žena vlídně uvítá,

jíž k polibku ret hoří!

A v ruce dlaň a v oku zrak

my květy v klín si shrnem’;

nám stokrát vrátí chvilka pak,

co den svým zbodal trnem. –

A otec, muž je přešťasten,

jak k cíli tuh svých chvátá,

vždyť, kde já nudu mám a sten,

jej vede cesta zlatá.

A já krok stavím nastokrát,

bych chyt’ jen zákmit štěstí

těch dvou, jež kolem zřím se brát

a rozkošně se vésti.

Mně nikdo ruky nepodal

s tím pode hrudí skvostem –

v svém koutku, světu opodál,

jen vzpomínku mám hostem.

Pak láska, štěstí rodinné

v sen padá samotáři –:

vždyť družek dost, však pro jiné,

jsem vedl ku oltáři...