PÍSEŇ STARÉHO ŽOLODNÉŘE.

Posledním jsem již žoldnéřem,

posledním nástrojem hrozné moci.

Ve dne jdu vraždit a plížím se v noci,

úkladně číhám za keřem.

Srdce mám smutné však, těžké a ryzí.

Vzpomínám na domov, na svůj lid.

O proud mé krve jak dělí se cizí,

na své již půdě chtěl pánem bych být.

Při záři ohňů v táboře

nad puklé oštěpy noc se snáší.

Vzpomínám ve vzdorné pokoře:

pálí mi knihy Koniáši,

děti mi pustnou a scizena žena.

Zbabělý kdos a kdos uplacen.

Pořádek učiním. Duše mi sténá,

v troskách můj domov, řád rozvrácen.

Vyrost jsem žoldnéřských ve službách,

poslední štvanec zotročený.

Poznáš mne po víře, po tužbách,

národ mnou musí být vykoupený.

Otroctví vnuklo mi žár a sílu.

Burcovat všude, hřmít, řadit k dílu!

Poslední žoldnéř, zchátralý šat.

Z tábora verbířů vracím se domů.

Potácím se a mám po duších hlad,

po zemi své a po vůni stromů,

po modrém kouři otčiny svojí,

v očekávání jež tiše stojí,

dívá se na mne a kývá k tomu.

Neomítnutá již vítá mne zeď:

Bratře můj, a co teď?

Novým já stal jsem se člověkem.

Bolest mi v krvavé vyhnala růže.

Poznal jsem cenu svou a čím jsem,

k žití že třeba celého muže.

Pro sebe zbuduji do věků

zákony vlastního bytí:

třeba je svobodně člověku

spravedlivému žíti.