Píseň státnického slohu.

„S námi v šiku pevně spiatém

kdo jde, ten je demokratem,

koho jinam vedl krok,

ten je pustý demagog.

Radikál je divné zvíře,

že to není ani k víře:

plazí jazyk na Cechy,

užírá nám úspěchy.

Křičí-li kdo na Kramáře,

zahal studem svoje tváře.

Ukřičen-li Stříbrný,

rozhled je v tom patrný.

Není strana jako strana,

není každá požehnaná.

Chceš-li míti k slávě vstup,

jdi, ó synu, v český klub.

Uzříš spát tam mužné čety,

od Blaníka rytíře ty.

Protře zraky zasněné

kdos a ptá se: ještě ne?

Jiný zrak si kryje dlaní:

„Je to, brachu, dlouhé spaní.“

„Vyhlídky zas zmařené?“

„Rekonstrukce?“ „Ještě ne!“

A dál sobě spáti zvyká

statný rytíř od Blaníka,

na lože jejž uvrtá

důvtip pana Bienertha.

Pýcha naplň tvoji bytost!

Voliči! Zde příležitost

k armádě, jež usíná,

poslati dra Rašína!

„Ještě ne!“ kdos v spaní reptá.

„Kdo to?“ vedle kdos se zeptá.

„Jsem váš věrný kamarád,

jeden, co by taky rád!“