PÍSEŇ STAVITELOVA.

Můj Solnesi, co stavěli jsme v mládí rozmachu,

ve plání tuch a vášní rozhoření nezbádaném!

A leckterá ta stavba sesula se do prachu,

nad krajem bouře jek-li zazněl s vichrů prudkých vanem.

Je člověk slabý tvor a tvor jenž touží po síle,

po nápoji, co fantasii orlí křídla dává,

po vzmachu práce; v časů letu cítíš nemile,

že nápoj nepůsobí už a síla vyvětrává.

Ve šerých kobkách mniši rozjímání zasnění,

na každou otázku chtí odpovědít pergamenem,

kde citát vhodný. Živly hlodající v kameni

ve prášek mění vše, co kdysi bylo pevným křemem.

A staviteli dodán materiál takový,

že pyšných kathedrál a zámků z něho nevystaví,

byť napínal um; v podvečerní oblak nachový

se nevypne věž, Helios ji zítra nepozdraví

svým jasným úsměvem, jenž nad lékaře všechny je

a nad umělcův zpěv, jenž k duši vřele hovořívá;

pták štěstí nepřiletí, pod střechou se neskryje

a staviteli chanson cituplný nezazpívá.

A v zápolení s tím, co stěžuje mu každý vzmach

v prostředí nízkém, jehož výpar mozek otravuje,

v citovém rozchvění dnes prorocky své ruce vztáh’

váš stavitel a naposledy přízi touh svých snuje:

Už trpaslíkům chýže nebudeme stavěti,

ni bohům vylhaným věž, by vznos dala kathedrále;

jen jeden hrad a daleko od lidské havěti,

svůj vlastní hrad, v němž bude zníti: dál od hradu, dále,

a prapor nikdy s jeho nezavlaje cimbuří

na počest hostí, rytířů, dam krásných, oslnivých;

se sebou sám, pán hradu nikdy duše nezchmuří,

mu stačí rosa na květech a kouzlo oblak sivých.

Za cenu života, v němž ubývalo závratí,

si poslední dnes zvednem stavbu k nebes modré báni.

V propastech nicoty se tato stavba neztratí,

neb z hloubky srdce vážili jsme tvrdý kámen na ni.