PÍSEŇ STAVU

Poslouchal jsem píseň stavu. Hluboká, z dna duše byla,

pravdivá a nezkrocená, dojemná z ní zněla síla,

tisíc rukou, tisíc duší mluvilo v tom tepu krátkém

hlasem žití, plesem pravdy, postem duší, dlouhým pátkem.

Už je tomu dávno, dávno, zuřivá když bouře zněla,

tmavým lesem, chatrčemi, prorvami vod spousta hřměla,

přes práh překročil jsem chudý, sedl v ohně rudé záři,

do koutů jež schvívala se, svítíc tkalci, samotáři,

který v práci neustával, schýlenou nad člunkem hlavu.

Hlubokou, jak z duše jdoucí, poslouchal jsem píseň stavu.

Kdys, kdysi byl to zlatý věk!

Já zrozen ze dna časovosti

byl ubohých a chudých vděk,

mně práce byla povinností!

Můj každý tep – to byl již chléb

a s chlebem přišlo také štěstí!

Můj každý šroub a každý hřeb

pomáhal každou žalost nésti,

a umřel-li kdo z rodiny,

já poslušný jak hodiny

mu rubáš setkal jako sníh,

a vdala-li se dcera mladá,

já tkal jí plátno po chvílích;

na mne jak slunce pruh když padá,

jak slech’ jsem zníti její smích!

K nám lidé přišli z dálných cest,

a z mlýnů, samot každodenně,

a ze vsí horských, dálných měst,

přadena řadou kladli k stěně,

ba kněžně do zámku jsem tkal

heboučké plátno do kolébky

a člunek můj jen blyskotal,

jak rostl tkaní příval hebký;

však v neděli, když unaven

jsem zkolébán byl v polosen,

pohádky jizbou zněly zas –

tu zvláště pán můj mlčenlivý

mě dojímal, když jeho hlas

tak drsný a přece starostlivý

se prostřed hlasů dětských třás’.

Já tehdy moh’ i hrdým být,

vždyť uživil jsem svého pána!

Můj člunek s úsvitem jen kmit,

se smíchem děti vstaly z rána,

a večer já zas píseň pěl,

když v dovádění usínaly,

a já jim nejlíp rozuměl,

ať smály se neb zaplakaly!

A samý let a samý chvat,

já byl tak dlouho, dlouho mlád!

Můj Bože! A v ten právě věk,

kdy necítil jsem tíhy stáří,

kdy na mne hrál jen paprsek –

bouř ke mně vlítla, samotáři,

a příští doby první jek!

A jako náhlý vichru svist

cos zavadilo o dědiny

a proniklo jak hrozný hvizd

rozlehlé pláně, doubraviny,

a do všech zalétlo to chat,

že s úžasem jsem chápal záhy,

jak v zápětí šla nouze, hlad,

přes opuštěné naše prahy.

A v rozhovoru ztajeném,

a jako žalem znaveném

já přes sto let již starý brach

jsem šeptat slech’ o blízkém městě,

o velkých strojích, v jeden vzmach

jak nahradí sta lidských dlaní –

a po prvé mne schvátil strach!

A div! Já pustl stále víc!...

I pán můj v kraji byl jak cizí –

nám nepřišli již s prací vstříc,

neb v městě stroj tkal hebkou přízi,

a znenáhla já zbyl tu sám,

tak zoufalý a zmlklý studem!

Ó já si brzy všiml jam

ve stěnách, prázdna v koutě chudém,

jak stropem v jarním přívalu

roj kapek padal pomalu...

Však z dětských úst kdy slech’ jsem „hlad“,

zřel slzy drát se v oči matce,

můj pán se navždy rozhod’ v chvat,

tak drsně, jak si zvyk a krátce:

– šel v továrnu též pracovat!

Ta stála v středu pochmourných

uliček městských, kouř kde dýmá,

kde na nádvořích prostorných

řad beden v dlažbu temně hřímá;

tam udýchaní dělníci

pákami zboží na vůz vnesou,

tam den co den v ruch dunící;

se kola ve zdech šedých třesou!

Ó nový div ten století!

On chudým přines prokletí!

Já slyšel teď: jak hází stroj

hotových pláten příval bílý,

jen mžik a zas jich nový roj

se ke stům novým řadí v chvíli,

bohatství zlatý, stálý zdroj!

A stroj ten nestavil svůj let!

Já opuštěn však skorem býval,

tam jinak žil a myslil svět,

v mých koutech jen se pavouk kýval!

Mně smutno bylo, do města

kdy přec jsem odcházeti pána,

ať mráz byl, vichr, necesta,

hned za svítání časně z rána,

neb často udiven jsem zřel,

jak slabostí se potácel –

jak v neděli rok od roku

v důvěrném vzdych’ si horování:

Ze samostatných – otroků

že nadělali mocní páni,

a cos mu blýsklo ve oku!

A já teď slyšel častěji

i slova ženy v hlasném vzlyku,

hněv po zklamané naději

na hlavu padat továrníku –

však kradmo jen a potají,

jak sopka kdy vře tajnou mocí,

neb jak kdy lodi klesají

ve vlnách ke dnu bez pomoci.

A pán můj, starostlivý pán,

byl přec jen stále bídou štván!

Neb v noci, kdy se vrátil zpět,

mě vzbudil, pak tkal utajeně,

by hladem nevzkřik dětský ret,

by poskyt teplý oděv ženě,

a tkal a tkal tak tich a bled.

Leč v létě přišel hrozný čas;

v rodinu tkalce... Obou dětí

smích zaniknul a záhy zhas’,

smrt urvala je do obětí; –

tak v jednom týdnu rakvičky

z dřev prostých navždy odnášeli,

ty plavovlasé hlavičky,

jež dříve tolik dováděly!

Teď oddáleny domovu

tíž necítily okovů,

by nemusily poslechnout

v tovární škole jazyk cizí,

je nemoh’ rvát již kalný proud,

v němž tolik duší mře a mizí

zlým násilím a v jařmu pout!

I prchlo let zas několik...

Leč nářky rostly... V chatách všech

zněl utlumený zprvu křik,

však slabě bil o shnilé řády!

Pojednou zatřás’ vzduchem hlas...

A dělníků se hnuly davy...

Můj pán to rozhod’!... Bílý vlas

se chvěl a jeho zrak byl žhavý,

kdy k továrníku vstoupil tich –

o bídě mluvil, časech zlých,

že přetíženi rok co rok

za nízkou mzdu tu dny své tráví,

a kupředu že nejdou krok,

jen ušlapáno jich je zdraví,

jen jako psi jsou biti v bok!

A osud jich že dvakrát zlým,

když po svobodné práci veta,

že pod křivdou a násilím

oddanost nikdy nerozkvétá,

že tísněna jich národnost

a šlapána je stále více!...

(tak mluvil k chefu trpký host,

jak mrtvola měl bledé líce) –

však chefův odmítavý hlas

se zatajenou zlobou třás’ –

pak rukou k dveřím hrdě kýv’,

a nejlepšího bracha v zemi,

jenž za dva pracovával dřív,

propustil z práce, zlobou němý,

v zbouření svojích panských čiv!

Však rázem, rázem, ráz na ráz

továrna v mžiku prázdna byla.

To druhý den, kdy úsvit shas

před domem stávka zabouřila.

A dělníků vzdor rozjitřen

se valil ku továrně blíže,

a v křiku dětí, pláči žen

bil o vrat nepodajné mříže,

a jak by zrodila jej zem,

dav táhl dlouhých ručejem

a v ženský pláč a v hlesný vzlyk,

jak ztéci chtěl by tyto stěny!

Až v posled sevřen houfem pik –

jen porůznu hlas rozvášněný

tak hrozivě: „Chcem chleba!“ vzkřik’!

Pak hrozný výjev odehrán...

Však pán můj scházel v jizby šeru...

Ba, tenkrát nepřišel můj pán

jak vždycky pozdě v podvečeru...

I zaslech’ jsem, že v okovech

jej v město dálné odváželi.

Jen stařenka mi zbyla v zdech,

pláč její, znící prázdnem cely...

Teď často čekali jsme naň

hledící v dlouhou rovnou pláň...

Až v posled přišel... Ztrhán zrak,

když poprv zase počal tkáti,

já cítil jsem, jak mizí zrak,

a vše, co kdys jej počlo rváti,

jak v moře kdy se stopí vrak!

Neb ve vsi bylo lehčeji...

Pán poznal, v lidskost věře znova,

že mnoho z dávných nadějí

je pravdou již, ne zvuk jen slova,

že soužený ten chudý lid

přec uhájil si svého práva,

že v humanity dveře bít

je lázeň obrodná a zdravá,

že z převratů zrozený klid

ku novým cílům zdvihne lid,

a ze zpuchřených trosek výš,

se zdvihne pýcha nových řádů,

jak Kristus chtěl mít svoji říš

vzájemné lásky ve souladu

a svatým svojím naukám blíž!

Teď pán můj zase v slunný den

tká z milosti tu hebkou přízi,

jež smutných pár snese žen

k starému stavu v úctě ryzí!

On se stařenkou svojí sám

tu zbyl, tak trochu z módy, se mnou,

já také jemu stkávám

na rubáš štůčku plátna jemnou,

a zemře-li mi, budu rád

v ústraní někdy spočívat,

snad vhozen v oheň naposled

v dnech podzimu pak sychravého

ustanu píseň tuto pět,

a vzpomínkou na pána svého

jen plakat budu a se chvět!

Umlk’ stav... Leč jeho píseň dojemná se z koutů chvěla,

sociální píseň věku, dlouho v mojím sluchu hřměla,

tisíc rukou, tisíc duší mluvilo v tom zpěvu krátkém

hlasem žití, hlasem pravdy, postem duší, dlouhým pátkem,

už je tomu dávno, dávno... Stařenka si ke mně sedla,

vyprávěla, zastýskala, na klíně jí kočka předla,

všecko plálo zabarveno v krbu šlehající září

do koutů, jež schvívala se, svítíc tkalci, samotáři...

Kdyby pravda nebyla to... pohádka by mohla býti!

Jenže poet slyšel při tom plakati z ní lidské žití.