PÍSEŇ STOLETÍ.

Pod mračnou oblohou, tišinou hrobovou

na prahu století písničku slyším...

Horalka kolébá kolébkou dubovou,

zpívá k ní popěvkem tišším a tišším.

Okénkem z přímraku hvězdička proráží,

a šerý Radhošť ční ve mlhách na stráži.

Na prahu století písničku slyším.

Svaté vy písničky, slzavé, hořknoucí,

nezníte do duše nikdy vy darmo!

Rozkvete pod vámi nadšení horoucí,

žádné ho neztlumí v člověku jarmo.

U českých kolébek, písničky matčiny,

heroů křest vy jste ohnivý, jediný,

nezníte do duše nikdy vy darmo. –

Na prahu století pachole stanulo

s mateřskou písničkou hluboce v duši.

„Kde je chrám?“ ptá se a dívá se ztrnulo

do kraje v šedivé, truchlivé hluši.

„Kde je můj národ?“ – Leč nikdo se neozval,

ve starých ruinách v dáli jen vichor lkal,

a v lesích cizácké topory buší.

Z temnoty věků vstříc jemu se zrcadlí

Vineta výstražně v hlubinách moře,

kdož byli, nejsou již, zhlceni zapadli,

ba ani po nich už nezbylo hoře.

Vlny se lijí a lípnou se blíž a blíž,

na bedrách široký koráb – to nová říš,

ale žel, nad tou juž neplaje zoře.

Pachole vstalo a zázrakem do rána

pod sivým Radhoštěm v obrovské síle

vyrostlo z nizounké kolébky v titána,

chrám už jde stavět a neumdlí v díle.

Pro kámen rozbitý osudy minula

páž jeho v úporném znoji se šinula –

záhy zdi do výše svítily bíle.

Stavby té štíhlé a mistrné fiály

v údobu vznešenou a soulad božský

záhy se k obloze zjasněné vypjaly

z minula v přítomno z pradávné trosky,

a s věže nad chrámem dunivě v nebesklon

za jitra v úsvitu rozhoup’ se velký zvon

a jásal v usnulé hrudi a mozky.

Hlavy se zvedaly, bratří se líbali,

hrudi jim začly se životem dmouti,

a zvony na věži zpívaly, zpívaly

ke slavné, veliké národa pouti.

Pohřbených králů, hle, vstává též valný rod,

svůj k svému řadí se ke chrámu ve průvod,

a staré korouhve začly se douti.

Valí se zástupy, umrlí s živými,

a hlava na hlavě v chrámě se tísní.

„Zahynout nedáš nám!“ před svými svatými

kloní se, tyčí se v hromové písni.

Z oltářních obrazů Trocnov a Kostnice

zčernalé věkem už probleskly záříce

do zraku národa kadidla třísní.

A zvony duněly a zvony zpívaly

rytmicky, pospolně se všechněch věží,

po vlastech do srdcí sebecit bývalý

z minula v přítomno pramenem běží.

Národ se našel a dostal svůj nový chrám,

přísahy královské hoří mu dávno tam,

a síly vane tam vichřice svěží. – –

A ten chrám stojí, je známý nám všem,

za svoje bytí a za svoje plémě

už se my silnější nechvějem v něm,

ať půda pod nohou třese se temně.

Sliby a přísahy, dětinské bubliny,

vchází nám hřejivě do srdcí hlubiny

nový tvar života pro rodné země.

Podruhé zvonové ozvou se signály

– zítra či pozítří, jednou to bude –

signály poslední zblízka i ze zdálí,

a ohně Slovanstva vzdují se rudé.

Ti, kdo se bili dřív za právo vzdorně tak

ve hrobech procitnou, promnou si mrtvý zrak –

– Zítra či pozítří, jednou to bude! –

Pod mračnou oblohou tišinou hrobovou

na prahu století zas píseň slyším:

matička kolébá kolébkou dubovou,

zpívá k ní popěvkem tišším a tišším.

Okénkem z přímraku hvězdička proráží,

genius budoucna stojí tam na stráži...

Na prahu století zas píseň slyším.