PÍSEŇ STRÁŽCE MAJÁKU.

Prostřed moře v slunojase

drobná výspa zelená se;

na ní věž se k nebi tyčí,

ne však hrdý chrám:

místo něho chata drobná,

prostá, šedá, neozdobná

jako hnízdo vlaštovičí –

já v ní bydlím sám.

Zahradu jsem štípil u ní,

víno zrá mi na výsluní,

pro můj žernov kukuřice

v poli žloutne klas,

ryb a jiných tvorů vlny

počet mají nesčíslný –

rcete, králové, kdo více

bohatství má z nás?

Od jitra až do večera

objímá mne krása sterá,

družkou moře odaliska,

slunce jest mi druh –

a když na západě shasne,

vznítím věže světlo jasné,

nad peřeje, nad skaliska

šířím světla kruh.

Není tady lidských šelem,

nikdo mi zde nepřítelem,

nikdo mne zde prostřed moře

nemá nerad, rád –

i když v moři bouř se zvedne,

tvář má proto nepobledne,

srdce neschvátí mi hoře:

bouře pták – můj brat.

Jen se o ty pozachvěji,

kdož tou nocí bouřnou spějí

na plavidle křehkém, bledí,

úzkost ve zraku –

blaží mne však pomyšlení,

s vlnami že v zápolení

jako k hvězdě spásy hledí

k mému majáku.