Píseň strojvodiče.

Jedu s větry o závod

na železném oři,

on mne nese do dáli

přes vody a přes skály,

ve dne v dým se zahalí,

v noci zrak mu hoří.

Bez únavy celý den

oddychá a hvízdá,

vše jen kmitne kolem nás,

tady les a tady sráz,

přijdou luka, pole zas,

veselá to jízda!

Mnohý z lidu na polích

v pozdrav rukou mává,

myslí: Kéž bych takto sjet

mohl celý širý svět,

ihned tam a tady hned,

až se točí hlava.

Ať jedeme kolem vsí,

kvetoucími lány,

nebo lesy, horami,

zpráva letí před námi,

ta nás dříve oznámí

jako velké pány.

Ohnivý jsi, oři můj,

síla neudolná,

co však spolu jezdíme,

poslech’ jsi vždy ruky mé,

letěl jsi, můj olbříme,

rychle nebo zvolna.

Strážné domky míjíme,

kolem nich rád jedu,

v jednom v zlatu slunečnic

zjeví se mi drahá líc,

polibků jí na tisíc

pošlu při pohledu.

Jenom tenkrát zlobí mne

oř můj, dívko zlatá;

jak rád bych jej zastavil

aspoň na pár krátkých chvil,

ale nelze, ze všech sil

ku předu on chvátá!