PÍSEŇ STROJVŮDCOVA.

V zelených lučinách, ve zlatých polích,

ze kterých skřivani vzlétají k nebi,

nad proudem ječivým, po skalách holých,

na krajích propastí, které se šklebí,

za svitu měsíce, v slunečním jase,

v dešti a ve sněhu, v bouřlivém čase,

blesky kdy šlehají, hromy kdy řvou, –

půl roku vodím už „Lesbii“ svou.

V míru si hovící krajinou smavou

zběsile letíme, obraz se míhá,

starý dub u cesty potřásá hlavou,

hejno vran s velikým křikem se zdvíhá, –

ku předu! ku předu! – daleká cesta – –

V dáli hle! nejasné obrysy města,

rostou – již v nádraží budeme hned – –

Pomalu, Lesbie, mírni svůj let!

Stojíme v nádraží. Plno tu lidu,

všechno se tísní a spěchá a křičí, –

my jen si hovíme v chvilkovém klidu,

Lesbie volně si dýmá a syčí.

Ruch kolem tichne. Již povely dány,

signálu první se rozlehly rány,

zvonu a trubky hlas ozval se teď – –

Výskni si, Lesbie, výskni a leť!