Píseň šumařova.

Zkad jde ten lehounký vánek –

líbá mne ve žhavou skráň,

do očí sype mi spánek,

k smyčci mou napíná dlaň?

Dnes budu k spaní si hráti,

skolíbán mořem chci být,

tak jak mi zpívala máti,

housle mi musíte znít.

Voda si tajemně šumí –

mrtvých to srdcí je zpěv,

v srdci mém zvolna se tlumí

černá a divoká krev.

Co vřelo kdy životní silou,

já jsem to do houslí chyt’,

na smyčec svinul jsem bílou

měsíčních paprsků nit.

Žena má zmírala hlady,

s houslemi stál jsem tam v snech.

Lichvář mi odepřel rady –

kletbu svou v housle jsem vdech’!

Dítě mne vyhnalo – dítě

milejší nad houslí zvuk.

V housle jsem zachytil hbitě

peklo svých bolů a muk.

„Hraj, brachu, ku svatbě naší!“

Ne, já jen ku pohřbům hrám.

V houslích těch cosi tam straší –

srdce tam zamčené mám.

Daleko, daleko z vlasti

pudil mne divoký cit,

na vlnách mořských až třásti

viděl jsem východní svit.

A teď je v srdci mém tiše –

moře, to zná píseň mou,

zpátky ji v nitro mi dýše

zlehka tak jakoby hrou.

Na vlnách slyš, jak se houpá

píseň, již pěla má máť.

Píseň ta v srdce mi stoupá,

a já jdu, jdu do ní spát.