Píseň svobody.

Letí, letí orel z vazby,

v radosti volá:

„Slyšte, skály v blízku, v dáli,

kraje do kola

i ty bouře na nebesku

ve strašném svých hromů třesku:

Volnáť peruť má!

Však jsem dlouho v tmavé vazbě

trávil mladý věk,

já svobodných, velkých orlů

krevný potomek;

drápy marně mříží třásly,

darmo temnem oči hasly

a srdce rval vztek.

Tus ty, bouře, v smilování

blesk mi seslala,

zrezavělá mně jsi orlu

pouta ztrhala,

chasu, jež mne v pouta spřehla,

zkázy požárem jsi zžehla

a v prach ztrestala.

Hoj! ty bouře, tys mi s duše

sňala smrti sen,

ty jsi nový rozsvítila

žití mého den;

srdce prsou div nezboří,

cítíc, že své kosti složí

orel svoboden!“

Letí, letí orel k mrakům

s větrem v závody,

při velebném hymnu bouře

matky přírody

velkým slovem bratrům hlásá,

že se srdce jim otřásá,

píseň svobody!