PÍSEŇ TÁBORŮ

My jsme hoši od Lužnice,

svěží jako její vody,

kvítí české ze kytice

proslavené ctnými rody;

a kraj ten, a kraj ten,

budiž od nás veleben!

Našich předků jména slavná

žijí v Čechů věrných ňadru,

síla jejich starodávná

zachována v našem jádru;

a náš lid, a náš lid,

umí řeč i národ ctít.

Nad Lužnicí vzkvetla síla

hájivší Čech svatá práva,

vrah se třás, když vystoupila

proti němu Žižky hlava;

Žižko náš, Žižko náš,

v našich srdcích pomník máš.

Půda ta je posvěcená,

v ní spí Prokop s tábority.

My jsme zdědili jich věna,

národnosti svaté city.

Pro řeč rod, pro řeč rod

byl palcát jejich i hrot.

My nemáme z žádné strany

nepřející cizozemce,

kraj náš v hojnosti své many

živí jenom sourozence;

podál nás, podál nás

Moravan je – bratr zas.

Kraj svůj vroucně velebíme,

chrabří hoši od Lužnice,

s Rubešem svým hlásně díme

sborem jedním za tisíce:

Já jsem Čech, já jsem Čech,

kdo je víc se slyšet nech!