PÍSEŇ TEMNÉ HVĚZDY.

Vesmírem osleplá bloudím, starobou svráščelá jsem,

a přece do kruhu tančím v mateřském slunečním jasu,

zoufale plodím a rodím, zděšena úprkem času,

já temná vyhaslá hvězda, já Zem.

Nohy mi mrznou, a hlavu ledová pokrývá pláň,

však prales bují mi dosud na bocích starého těla,

pod žebry skalnaté hrudi dosud žhne láva mi vřelá,

a máků plameny zkvétá má dlaň.

Člověkem pyšním se dneska, já hvězdu zrodivší kdys,

já z jeho vášní se těším a z jeho myšlenek vření,

z divokých bystřin se těším, z mořského příboje hřmění,

když dlouhou řadou vln bije o mys.

Bláznivou radostí šílím v rudnoucích podzimních dnech,

že dosud ploditi mohu žhavého vína mok rudý,

že dosud skrytého ohně plny jsou ztuhlé mé hrudy,

zdroj mléka že v mých ňadrech nevysech’.

Jen v nocích zapláču rosou, v mlh vdovský halím se šlář,

když vysoko hořící hvězdy v bolestné porodu chvíli

v nezměrné prostory písní chvících se paprsků kvílí,

a mně zář mrtvého syna mrazí tvář.