PÍSEŇ TOUHY PO JINÝCH OBZORECH

Nám obzory se zhnusí ohraničené

i vnitřní život jich i léta v nich i jara,

těch samých lidí úskoky jit nebaví,

ni láska, nenávist, ni chtění, touha stará.

Zabráni v sebe uzamknem se na závory,

zamknem se dobře, ohlédnem se ještě plaše,

a jenom duní jizbou kroky naše.

Zvuk ruchů doznívá, své kalné vlny hází,

kdos klepe s počátku, – leč pozděj nepřichází.

Samotou, úzkostí nad vším, co marně chcem,

bez dojmů novějších, bez barev, hlasu, zvuku,

zas město uzřít chcem do šera vřezané,

hlas něčí uslyšet a chytit něčí ruku:

a bázní před sebou závory rozbijem!