Píseň touhy.

Ó večery, o chvíle,

kdy na svět padá šer

a mdlému srdci mile

zas kyne svatvečer!

Kdy světlo, které mizí,

a denní vřavy ruch,

a vše, co duši cizí,

kdy splývá v moři tuch,

těch divných, neurčitých,

těch sladce tajemných,

až na dně srdce skrytých,

a přec tak vzájemných.

Kdy celičký taj světa

a kosmu, přírody,

vyplní jedna věta

tak plná lahody:

Já toužím, chci tě míti,

chci líbat napořád,

zrak, jenž mou spásou svítí,

i ňadra, z nichž vlá chlad,

i rozpuštěné vlasy,

i paží lilie,

kam z uren věčné krásy

jas měsíc nalije.

A šeptat, lkát a vzdychnout

pln sladké důvěry:

Jsi má! – a pro vždy stichnout...

ó letní večery!