Píseň třetí. Máří Majdalena po svém obrácení a při vzkříšení bratra Lazara.

Jak Ježíš odešel, hned Lazar pořádek uvesti

Ustanovil, nový jakby život měli napotom vésti.

Zbožnost s pracý spojiti velel Pán, dí Lazar pohostnej,

Ty Mařenko milá pomáhat budeš Martě starostnej.

Skončené po prácy dost zbývá času k zbožnosti,

K ctnému rozmlouvání, k modlení, y k cvičení ctnosti.

Ctnostné a počestné velel Pán pohostinu ctíti,

Hluky, nestřídmé žraní sám v domě nechcy víc míti.

Churavým, nuzným, chudým pokrmy udělíme pořádny,

Žádný nemá hladový odejít, ani odraný žádný.

„Bratře milý! zanechej, Marye skočí mu do řeči,

O zanechej o chudé a churavé mně tuto péči.

Sama budu pokrmy chystat, jim ráda rozdávat,

Y domů nemocným nosyt, ochotně podávat.

Každého dne zhlídnu, nějaký zdaž Lazar u dvéří

Hnisu a vředu plný, hladový neb odraný leží.

Bez pomocy, potěchy žádného neodbudu z domu.“

Lazar těší se z toho, Marta usmívá se tomu.

Od té doby Marye do svého pořádku se sázý,

Modlení, práce pilná, ve všem utěšení nacházý.

Před dennicý vstává z svého lůžka časně raníčko,

Boha oslavujíc, přivítá to překrásné slunýčko.

Hned jest ustrojena; nebo teď ni perle, granáty,

Ni vlasy kadeřené nenosý, než plátěné šaty.

Hned jde k Martě, od ní pocvičena býti se žádá,

Marta se z ní raduje, o všem dá správu jí ráda.

Cvičí ne jen, co chudým k pokrmu by poskytnouti měla,

Odralé však y také a nahé by odívat uměla.

A Marye se podá vší prácy ráda s pilností,

A se těší, že činí Ježíšovu zákonu dosti.

Stolují dnes poprvé pokojně a střídmě bez hostí;

O kterak je to těší, zažili že pokrm v tichosti.

Chtěl syce dnes přijít Šimon, domluvilby Maryi,

Včera že tak slzela; ale dnes, pravil, zlost tuto skryji.

Však Marye den odedne dělá své práce v tichosti,

Zbytečný čas tráví v rozjímání a vroucý zbožnosti.

Přijdeli host nějaký, po skrovném a střídmém pokrmu

Sestry obě vstanou, Lazar dá sám poctu jemu.

Jednoho dne vzpomene sy na ten malý kvíteček v trávě,

Jejž Pán krásnější pravil býti, než Šalomoun v slávě.

Schvalně do zahrady jde, nebyla v níž času drahného,

Pozoruje krásy kvítečka rozmanitého.

Jakby nikdý této krásy neviděla, tak se užásne,

S podivením zhlíží jedno nad druhé překrásné –

Každé trhá, k druhému rovná, a znovu se diví,

A velebí Boha mocného za krásné ty divy.

Jak teprv té krásy stvořitel, dí, být musý krásný:

O by dáno bylo uvidět jeho oblíčej jasný!

Ten jenž každodenně tak krásně kvítí odívá,

Jaká teprv krása jest tam, kde ten mocný přebývá.

Cožs byla jindy slepá? – zase dí – taks mohla nedbati,

Z krásy tak rozmanité Tvorces nemohla poznati?

Ach bylas právě slepá! – ale tak zaslepuje očí,

Kdo v samých mrzkých rozkošech světa se točí.

V tom rozmlouvání v cedrovém maně octne se háji,

Jejž ona skála nahá před větrem klátícým hájí.

A jako v kvítku Boha poznávala oslaveného,

Tak v vysokoratolestném vidí cedru vznešeného.

Pak nenadále vidí v skále tu jeskyni dutou,

Od dávných časů žádnému nezpomenutou.

Vkročí do ní, s jakousy svatou jsouc hrůzou pojata,

První do očí padá žaltář, kniha ona svatá,

Z níž její nábožný otec žalmy v samotě zpíval,

V jeskyni když této se uzavřen Jehovu vzýval.

Knihu otevrouc pozná psané v ní otcovo jméno –

„O drahé jméno, křikne, budiž ty mně vždy slaveno!

O ty dědictví drahé!“ a vděčně jméno to líbá,

Líbá a čte, s pláčem čte, až slzemi knihu polívá.

„O budiž přivítána mně vzáctná jeskyně tichá!

V tobě sy teď častěji mé smutné srdce povzdychá.

O přešťastný nález! přemila památko po Otcy,

Ty budeš má utěcha, až neuzřím nikde pomocy –

A když nejvíc bude srdce mé těžkostí se svírat,

Sem uteku, těšit zde se budu, a s tebou obírat.“

V tom počne kvílit nad jeskyní smutná hrdlička,

A Marye ji vítá: „buď má společná kvělička!“

Z nálezu tak milého potěšena domů se vracý,

Co se v domě přihodí, nic neví, pospíchá k své prácy.

Těžce zatím to nesl Šimon, že Lazar nehostí,

Od toho času, praví, neměl ani poctivých hostí,

Co Marye hloupý kus ten v mém domě provedla,

Rozcuchaná se krabíc šeredně z sebe divadlo svedla.

Však také zaslejchá, že jiná v domě změna se stala,

Trudné ticho a jakásy přílišná skoupost nastala.

Jak Lazar jindy milým svým hostům přístup zakázal,

Žebravé slotě jenom pokrmy dávati přikázal:

To nemile slyší, hlavou celý hněvivý kroutí.

Kam ty stkvostné kvasy? kam víno přijde? se rmoutí.

Ne, ne – tak to nechat nemohu, hned půjdu do domu,

Uvidím, co pořídím, a co Lazar odpoví tomu.

Přijde na hrad počne: „Zdráv buď vždy Lazaře hostný!

U tebe vždy býval čas krátký a velmi radostný.

Teď ale co to vidím? jakby ste všickni vymřeli,

Neb jakobyste ani v sobě krve horké neměli.

Jaké to trudné ticho! vždyť hned se tu člověku stejská,

Tam vysychá duše, kde žádné radosti nevejská.

Že pak tě nemrzý ta samota němá a trudná,

Že y tebe mohla nadchnout ta vášeň tak bludná.

Pryč ať jest, jenž svírá srdce, melancholie černá,

Ať tě zas obveselí schůzka veselá tobě věrná.“

„Mejlíš se, Lazar dí; my nebyli veselejší,

Nikdý také jako teď nebyli sme spokojenější.

Tvá veselá schůzka jen zdraví, radosti překáží,

Pravé radosti kazý, nevinné také mravy uráží.“

„Ej, ej! oč Ježíš, dí Šimon, vám hlavy zmátl?

Věř mi, svůdce že ten vám srdce y mozky pomátl. –

Jak také kousek hezký Marye tvá sestra provedla,

Zcuchaná jak necuda – co za hanbu na tvůj dům uvedla.

Však mlčím – radš podej sprahlému láhvicy vína,

Při lahodném pití, všeliká ta splákne se vina.“

„My odvykli, pravil Lazar, krom jídla kdy píti,

Sklenicy vody, žížníšli posud, hned máš tady míti.“

„Cožs tak nezdvořilý! tak v zákoně ctíš učeného?

Dupne a hrozý Šimon, však zkusýš rozhněvaného.“

Jde pryč – V tom Marye přicházý z jeskyně svaté,

„Pfý – odplivá Šimon – toť jest to děvče proklaté!

Ej, ej, jaks hezká, cos tak hanebně se chvěla

U noh toho svůdce – jak potupněs – pfý! se svíjela.“

Lazar podává ruku Maryi, dělá konec křiku,

A celou uděšenou uvádí do pokojíku.

Šimon cestu celou buble, ba y na hlas až křičí:

„Pomstím jistě tebe, pomstím se,“ a zlostí až řičí.

Přišed domů píše list na Faryzej mstivý,

Všickni se scházejí hned, závistiví, všickni y lstiví.

Raguel oulisný, mstný Joel, Jajteles hlučný,

Jechtan ouskočný a vyzáblý Joukeles skučný.

Když se usednou, však podlé přednosti a stáří,

Šimon takto začne, prchlá mu zlost sedí v tváři:

„Přátelé, bratří milí! pamatujete ještě ty časy,

Neb to tak dávno není – jak stkvostné bývaly kvasy

V Lazarově hradě; vína bylo vždycky v hojnosti,

Nejpřednější byli sme my vždy váženi hosti.

Co tu byl však Ježíš (pověst zlá vždy o něm zněla),

Co Marye u jeho hanebně noh se svíjela,

Všeckno vyhlíží jináč! jest tam teď truchlivé bydlo,

Zdát se budeš v poušti: tak jest nyní smutné to sýdlo.

Lazara chtě vyrazyt (nemoha také déle to snesti),

A starý na novo v domě pořádek uvesti,

Navštívil sem ho včera a vadil, však s přívětivostí,

(Neb mou znáte mírnost), zanechal by pošetilosti,

Zas veselý býval, jak jindy, nechalby té psoty,

Nás učené lidi ctil, zanechal žebrácké té sloty.

Ale co myslíte? Mne v zákoně tak učeného

Mistra, z rodu Lévi, dle řádu Faryzejského,

O jak špatně odbyl! žaloba však přijde hned jiná:

Žížněje od mluvení žádal sem láhvicy vína:

Nezdvořák však pravil ten, voda lépe žížeň že hasý;

Važte, můžemli těšit se ještě na bývalé kvasy?

Co ale horšího jest – Ne mne jen tento tak ztupil,

Nébrž y Vás y bratrstvo naše celé nectně potupil;

Neb do očí mně vyčet: naše že schůzka překáží

Pravé radosti svaté, nevinné y mravy uráží.

Bych nebyl tak mírným, na místě bych ho byl skolil,

Vás ale moudré lidi k ztrestání sem sy ho zvolil.

Mámeli tu potupu trpěti? nemámeli mstíti?

Na něm nejhorší pomsty nemámeli vzýti?

Zasluhovalby jistě, bychom jím všickni povrhli,

A tupitele toho Synagogy ze školy vyvrhli.“

Po malém pomlčení přejme řeč Raguel lstivý,

Pohladiv sobě bradu, počne, stavě se zlobivý:

Spravedlivý jest hněv tvůj Šimone, v zákoně mistře!

Stebou y my že jsme ztupeni, nahlížím já bystře.

Však coby platno bylo Lazara ze školy vyvrhnout,

Zdaž potom smět budeme k němu jako hosté se hrnout?

Zdaž tím víno drahé, zdaž stkvostné se kvasy navrátí?

Snáze chytrost neb lest na starou cestu ho vrátí.

Bratře, odpusť – neb vidím, že frkáš – tys broukavý příliš!

Já smejšlím s ženskou pořídit lstí více, než míníš.

Bratří! proč sem radil s sebou naše děvčata vzýti?

Proč y velel sem jim se v nejkrašší šatstvo odíti?

Vězte tedy radu mou – zejtra rok připadá nový,

Staré se zapomíná, dobré se rádo obnoví –

Oumysl můj tedy jest: s sebou tato děvčata vzýti,

A budeme veselý nový rok a zdraví mu příti.

Při tom přání dobrém musejí jej děvčata hladit,

Byť dovolil, nový rok by mohly u něho slavit.

Mám za to, když Lazar uvidí tyto dívčice krásny,

Přivolí že všemu, zamračené čelo vyjasní.

Řek sem, bradu hladí, táže se, co soudíte bratří?

Všickni kynou hlavami, řkouce: To zkusyti patří.

Děvčata vystrojená hned s ním pospíchají k hradu,

Lazara nalézají réví řezajícýho v sadu.

„Zdráv buď, volá Raguel: zdvořilý ty Lazaře hostný!

Děvčata krásná přejí tobě rok tento radostný,

Rádaby ten nový rok u tebe k tvé poctě slavila,

S sestrama tvýma, s tebou, poněkud se povyrazyla.

Zejtra oběd nějaký uděláš, však tuze ne stkvostný,

Taneček malý přidáš, by začal rok ten se radostný.

My otcové dcery své, jak sluší, doprovodíme,

Pospolu jsouc veseli při víně sy pohovoříme.

Žádá to též od tebe naše Synedryum ctěné,

A mnohovážené Kollegium naše učené.

Neodepřeš doufám té radosti těm dívkám překrásným,

Uctějí zejtra tebe, budeš se pokládati šťastným.“

„Líto mi jest, vece on, činiti že za dosti nemohu.

Právě že rok nový jest, chcy ho obětovat Bohu.

Ač poučit nesluší v zákoně mistry učeny,

Předc myslím, svátek že nemá být tancem znectěný.

K tomu sem zprávu dostal, že mám mít vznešené hosti

Zejtra, že přijde Ježíš, jehož očekávám s radostí.

Tento tichosti přítel nemiluje ni tance ni křiky,

Skrovný pokrm přijímá, nenávidí hlučné povyky.“

„Ježíš, ten tulák! – Raguel dí, ten ti milejší

Nežli my známí staří vždy k tobě nejupřímější?

Zlořečený buď ty y Ježíš, s tvým celým rodem!

Prchněte pryč daleko, děvčata prchněte honem!“

Smoušilý leze s hradu – Šimon potutedlně se směje –

„Hlehle, co pořídil Raguel, jak zdlouha se chvěje!

Co tak k sobě mumlá? hle jak rozkacený kráčí!

Oč svítězyl? jak smutně za ním se děvčata vláčí!“

Vejda zatím Raguel divoce po světnicy běhá,

A když dlouho mlčí, Jechtan na cestu mu léhá.

On kodrcá, padne, štípou se jak dva kalousy,

Válejí se po zemi, škrabí a rvou se za fousy.

Šimon zatím venku všechno na děvách vyzvídá,

Y také že Ježíš přijde, na nich se dozvídá:

Tím zaražen, sycby Raguelovi smál se nerudně.

Však zděšen Ježíšem počal jen mumlati trudně.

Pak hlasytě křikne: „Což, Ježíš že přijde, nevíte?

Zejtra již přijde na Hrad, a tu vespolek vy se vadíte?

Ať ticho hned! – každé slovo, krok chcy pozorovati,

Bych mohl jen v něčem Nazaréna toho udati.

Pak do Jeruzaléma spěšně a radostně poběhnu,

Knížata zbouřím kněžská, ba celé y město oběhnu.“

Jajteles mu svědčí: „Já bratře, křičet pomohu.

Zejtra se zas sejdem, na dnešek půjdeme domů.“

Sotva z hradu odešel Raguel, již Ježíš byl tady.

Jaká radost v domě, jaká byla sháňka hned všady!

Lazar vítá, Marta slouží, Marye k nohám sedá

Ježíše, líbá je, od nich odstranit se nedá.

Dost se mrzý Marta, a volá dost, by šla pomocti,

Slušně by byl uctěn Ježíš, y všem milí hosti.

Však Marye nemůže od Páně noh se odvinout,

Jak mluví Pán, zdá se její srdce milostí rozplynout –

Když odešel, ještě zdá se, že Ježíše slyší,

S ním duše rozmlouvá, s ním tesklivé srdce se tiší.

Potěšeni všickni mluvějí o Pánu s radostí,

Připomínají jeho každé slovo sobě v tichosti.

Však jako, když nejvíc bývá ticho, bouřka se strhne,

Tak pokojný život jejich žalost náhlá přetrhne.

Lazar se rozstůně, oddychá, a heká přetěžce.

Sestry se uleknou, líčí dost a zlehčit se nechce.

„Ještě nemocnému jest hůře a víc se přitíží;

Sám y lékař kroutí hlavou, řka: Smrt se již blíží.“

Ulekané sestry za Pánem hned posýlají,

„Ach, brzy přijď, uzdrav bratra; neb umírá!“ volají.

Pán ale vzkázat dává: nebude tato zlá nemoc k smrti.

Oslaven Syn Boží bude ní, byť měl y zemříti.

Než se posel vrátil, Lazar byl pochován v hrobě –

Ach, jaký tu nářek a pláč v té truchlivé době!

Marta lomí rukama, Marye pak těžce oddychá,

Teď hlasytě pláče, teď jen potichmo sy vzdychá.

Žádný nemůž potěšit, k těšení ač mnozý se sešli,

Až z Jeruzaléma známí a příbuzní sem vešli.

Y také Šimon přišel, ne aby zarmoucené těšil,

Než aby trpkými vejčitkami ztrápené děsyl.

„Ej jak Ježíš umí, směje se, uzdravit nemocny,

Jak y mrtvé z hrobu vyvolá rozkaz jeho mocný!

Plač Marye, svíjej se před ním, líbej nohy jeho,

Mastí mazej, vytírej vlasy, ať zbudí mrtvého.“

Však Marye pro žalost a pláč, a těžké vzdychání

Šimonova neslyší, ni jeho sy všímá tlachání.

Pryč se tratí, s pláčem své trudné jeskyně hledá,

Tu kvílí, pláče, naříká, až srdce usedá.

Zde nebrání želet žádný dobrého bratříčka,

Truchlivá jen pomáhá naříkat kvílícý hrdlička.

Však se zas spamatuje a najednou srdce utiší:

„O bys předce přišel, byť byl v hrobě bratr! Ježíši!

Věřím, ach! ach věřím – tu by byls, povolal bys ho z hrobu,

Přijď o všemocný! jen přijď! vstaneť k tvému slovu.“

Teď slyšejí známí, Marye že v jeskyni kvílí,

Ji těšíc vyvedou příhodnou z jeskyně chvílí.

Čtyři již dni prošli, v trudném Lazar hrobu co leží,

A teprv Pán přijde – Marta hned vstříc jemu běží.

Neb Marye y lidem y žalostí obklíčená jsoucý,

Ani neví, že tudy Pán jest s ní mluvit žádoucý:

Bys tu byl byl, Marta dí, bratr můj bylby neumřel; –

Aspoň potěš Marye; nebo ji trud těžícý sevřel.

„Vstane bratr, praví Pán k Martě, budešli věrnější.

Jdi a přiveď Maryi; budeteť obě potěšenější.“

Hned Maryi šepce: Pán jest tady a volá tebe.

Rychle skočí Marye – ach, těšitel jest tady s nebe. –

Zhlídnouc Pána padá k jeho nohám, hořce y pláče,

Též Pán zkormoutiv sebe sám s ní dá se do pláče.

„Kam ste ho položili?“ táže sy místo ukázat.

„Zdvíhněte kámen!“ velí, ač Marta chtěla zakázat.

Neb prý již smrdí, leže již dni čtyři v hrobě.

Pán ale domlouvá Martě: Neřeklli sem tobě,

Jestli uvěříš, uzříš moc Boží a bratra živého?

Pak pozdvíhna oči vzhůru, slaví Otce svého,

A velikým zvolaje hlasem velí: Lazaře, poď ven!

A jenž mrtvý byl, zdvihá se – staví se – a jde ven.

Jaké tu podivení, kteraké ustrnutí v lidu!

Vše velebí Pána, v nějž mnozý uvěřili z židů.

Ale mezy sestrami, bratrem jaké jest podívání!

Mrtvý že zas žije, jak radostné obdivování!

Líbajícý jedni druhé sebe, div radostí nezhynou,

A znovu líbajícý sebe zas, znovu k srdcy se vinou.

Vypravují bratru, s jakou velebností a mocý

Ježíš z hrobu ho ven povolal, již po třetí nocy.

Vzkříšený teď k nohám Páně padá, a líbá je vděčně,

A Marye u noh leží jeho, líbá je srdečně.

Pán oba pozdvihuje, do domu uvádí radostně,

U noh sedí Marye, Marta obsluhuje hostně.

Zástup se rozcházý a vypravuje ty nové divy,

Každý užasne nad tím, velebí Boha a se diví.

Jen Šimon zdlouha kráčí a zasmoušeně hledí,

Kroutí hlavou – co řeknou knížata, až to zvědí?