Píseň třetí. Poslední soud.

Sybylo! ty věštná budoucnosti

Pověz předcy známou vejmluvností,

Co se všechno tenkrát přihodí? –

Co se díti bude v ten den dále,

Sám až Soudce přijde v hněvu náhle –

Sybyla pak chrchlíc, takto dí:

Hlas hned s nebe zahřmí – vše se leká –

Lid až nový strachy trne, heká,

Andělům teď mocně káže Pán:

Dělte kozly od mých ovcý vlevo,

Věrné ovce postavte mně v pravo,

Rychle přijdu přísně soudit sám.

Teď se strhne divné lomcování,

Drzký šustot, sem tam přebíhání,

Neboť anjel prutem ohnivým

Žene pekelníky v levou stranu,

Vyvolené béře pod svou schránu

A je těší okem příznivým.

Hnedle – ach pohleďte, co to svítí,

Kříž se snáší s nebes, jak se třpytí! –

Zhrozý se ho, leknou ďáblové;

Dobrý zhlídna jej se zaraduje,

Zlý pak oka svého odvracuje,

Trnou, třesou se zlí duchové.

Ejhle! – anjel Páně volá hlásně,

Ej! jak plápolá svým věrným krásně

Jasnost Krystového praporce!

Poklekněte všichni národové,

Poklekněte y vy zlosynové,

By se uslitoval ochrance.

Co to opět znovu lidi plaší? –

Ach! sám soudce v oblacých se snáší,

S velebností, s mocý velikou!

Jako plamen ohně plápolají

Oči jeho, všechno prohlídají,

Jiskří hněv na mrzkost všelikou.

Oči zakrývají pekelnícy,

Nechtí patřit tváři hřímajícý,

Nechtí patřit soudce přísného.

„Přikrejte nás aspoň pahrbkové,

Roztřískejte blesky perunové,

Skrejte od dne hněvu plného.“

Předc však zlým, y dobrým jestiť k zření

Znamení všech lidí vykoupení,

Kříž – zlým strašný, dobrým přemilý;

Anjelové za praporcem kříže

Nesou hřeby, trní, metly blíže,

Kráčejí teď hořem upělí.

Po ních harfeníků tisýcové,

Zpěvců víc, jenž nesou písně nové,

Však bez hraní a bez zpívání.

Načby harfy hlučně tenkrát zněly,

Nebešťané načby libě pěli,

Kde jen slyšet lkání, vzdychání.

Čtyrmecýtma starců jde za nimi

Vážným krokem s vlasy stříbrnými,

S hlavy sňaté nesou koruny;

Nasledují staří prorokové,

Prostřed Mojžíš nesa zákonové

Dsky – jichž žid se leká podvodný.

Nejblíž pána dvanáct apoštolů,

Věrných slova jeho hlasatelů

Známou horlivostí předcházý;

Krysta hlásaného osvědčují,

Jenž svět přijde soudit, potvrzují,

Ba již k pomstě, k hněvu přicházý.

Přicházý Pán – trůn již jeho nesou

Cherubíni, a se hrůzou třesou –

Trnou sami Serafínové.

Vůkol trůnu, na nějž nelze zříti

Pro blesk jasný, an se z něho třpytí,

Klanějí se Archandělové.

Hned za Pánem liliové Panny

V bílém rouše, mezy rajské stany

Průvod vedou v slavném mlčení;

Nebo ony za Beránkem jíti,

Kam on vcházý, všudy za ním býti,

Dávno měly slavné slíbení.

Po ních jdou hned posud zkrvácení,

Krví Beránkovou pokropení

Krysta Mučedlnícy vítězní,

Těšíce se z přestálého lkání,

Z hranic, z mečů, z muk, a sužování,

Přetrpěný kříž jest libezný.

Každý zástup praporce své nesa,

V křížích, mečích, v šipích, v kotlích plesá,

Tiť jsou jejich milý, slavný štít;

Vše co bylo k jejich umučení,

Prospívá teď k slávě, k honošení,

Ani nechtí jiných štítů mít.

Posléz vidím zástup nepřehledný,

Ze všech pokolení nesčítedlný,

V rouchu bílém, palmy nesoucý,

Doprovázý hrozýcýho Soudce,

Klade předeň palmy, spíná ruce,

Prosý za lid strachem trnoucý.

Již se Soudce na trůn soudný sázý,

Oko jeho strach a hrůzu házý

Na lid, an se znovu ulekne.

Pán prohlíží střídy – vše se kryje,

Pláče, kvílí – sám se Satan svije,

Aj y řvavé peklo umlkne.

Anděl knihu sedmi pečetěmi

Spečetěnou – zvíš z ní divné sněmy –

Teď před Soudce trna předkládá.

Pečeť padá! – Všechno jest tu zříti,

Kdo co spáchal, nemůž nikde skrýti,

Zví se všechno – všechno připadá.

Každý sebe samého se lekne,

Sepne ruce, a před Soudce klekne,

Vidí vady své co v zrcadle;

Teď se odkryvají vše zlé činy,

Každého jest vidět vlastní viny,

Jeví se y skryté rady zlé.

Nač jsy v světě sobě stavěl hrady,

Uvidíš teď samý podvod, zrady,

Teď se jeví všecka falešnost;

Cos měl za ctné, plné nevinnosti

Milostivé, stkvoucý samou ctností,

Zvíš, že přetvářena byla ctnost.

Každý sebe zhlídna, teď se leká,

S hrůzou přísný ortel Soudce čeká,

Oko Soudce zhlíží každého;

Každý ouzkostí schne, šiji sehne,

Tiše vzdýchá, ani sebou nehne,

Vyřknutí se boje přísného.

Však teď první otec starý Adam

Těžce vzdechna – „Pane odpusť, žádám,“

Volá k Soudcy okem slzýcým.

Za ním klesá Eva, ruce spíná:

„Přísný Soudce! Má jest všecka vina,“

Odpusť, žádá, odpusť kvílícým.

Pohleď! dí zas Adam, kterak zticha

Hořké slze cedíc každý vzdýchá,

Jak se hrozý prchlé záře tvé –

Zhledni litostně na lidské lkání,

Ukroť hněvu – ukroť bědování,

Milostně zas ukaž tváři své.

Uznáváme, že jsme všichni vinni,

Odpusť křehkým lidem prchlé činy –

Co jest člověk prachu bydlitel!

Nezapomeň na nesmírnou lásku,

Jenžs měl pro tu vyvolenou částku,

Pomni, žes všech lidí Spasytel.

A hned soudce na pravicy zhlídne

Vyjasněnou tváří – hned y bídné

Lidi počnou znovu dýchat zas –

Nebojte se, praví, vyvolení,

Osušte se oči oslzeny,

Nejdu mstíti, nejdu trestat vás.

Nepřicházým pomstit, nýbrž zplatit

Všechen nářek, každou slzu zhladit,

Žalost vaši v radost proměnit;

Již jest po všem strachu, po všem lkání,

Konec všemu nářku, sužování,

Slzy vaše chcy již odměnit.

Křehkosti jste těla oplakali,

Z provinění sami jste se káli,

Zplákli vše nemravy litostí;

Tvrdost, hrdost láskou nahradili,

Outrpnými skutky doplnili,

Oslzeli hořce nectnosti.

Chleba dali, jestli lačněl bližní,

Napojili, jestli práhnul žížní,

Nuzné jste pod střechu přijali;

Nemocného hbitě obsloužili,

V okovách jste vězné navštivili,

Odranému oděv podali.

Poďte požehnaní otce mého,

Poďte do království blaženého,

Zapomeňte na vše ouzkosti;

Poďte ke mně duše vyvolené,

Poďte k slávě pro vás připravené,

Požívejte věčných radostí.

Teď se stane ples, a radování,

Velebení pána, děkování

Na přešťastné celé pravicy;

Chystají již harfy harfenícy,

Připravují hudby hudebnícy,

Brzy písně líbě zvučícý.

Však zas strašným okem v levo zhledne

Přísný soudce, všechno ztrne, zbledne –

Hlas pak jeho strašně doráží;

Zacpávají uši zlořečení,

Slyší předce celí poděšení,

Neb hlas tento co hrom proráží.

Vy! dí soudce: staří odbojnícy,

Satane! a tvoji oučastnícy –

Vy teď slyšte hrozný osud váš:

Věčný ať vás červ a oheň sžírá,

Věčný strach a věčná hrůza svírá,

Ať vás tryzní svůdce satanáš.

Vy pak zlosti jejich nástupnícy,

Chlípní, pyšní, zlostní závistnícy,

Tvrdí, lakomí a ožralí,

Ukrutnícy draví, jenž jste krutce

V lidské krvi brodili své ruce,

Bratry vraždili, neb odrali.

Vy! jenž zákon můj jste opovrhli,

Vše zlé na svět ze sebe jste vrhli,

V nečistotách jen se kochali;

Hotovi jste byli ctnosti šlapat,

Nevinnosti do svých tenat lapat,

Ve všem dobrém vždycky ospalí.

Odejděte, praví, zlořečení,

Od mé tváři buďte zavrženi,

Ať vás svírá věčná truchlivost;

Odejděte ctnosti potupnícy,

Odejděte zlostní odpornícy,

Ať vás trápí vzteklá zoufalost.

Propast otvírá hned tmavá usta,

První satan padá, za ním zhusta

Pekelníků s hrozným řváním pluk.

Jenom ještě slyšet proklínání,

Vzteklý huhlot, řvavé naříkání,

Až se k nebi zdvihá strašný hluk.

Pán milostně zhlíží vyvoleny,

Znovu volá: buďtež oslaveni,

Poďte do slávy již anjelské;

Hned se s trůnu zdvihá s velebností,

Kyne vyvoleným s příjemností,

Uvádí do vlasti nebeské.

Tu hned znikne zvučné radování,

Haref znění, písní prozpívání,

Vše se Pánu vděčně pokloní;

Aleluja, samé Aleluja,

Ještě z nebe slyšet Aleluja,

Až je oblak jasný zacloní.